První povídka Vánoční: Jmenuju se Jituška...

"Jmenuju se Jituška,"  prostě jen tato krátká věta. Pohled na svět se může i takto změnit. U nás, pokud ho vnímáme spolu s lidmi. Poprvé se zde zabývám myšlenkou, co má pro člověka největší význam. Mít, bohatství, lásku, přátele. Nebo být, prostě jen být... a myslet jako já. Otevřít své myšlenky pro jiné. Co je uvnitř, ne to, co je vidět. 

Vyrazil jsem na výlet, sedím ve vlaku a dívám se z okna. Jednou si dole, jednou nahoře, uvědomuji si tu moudrou pravdu. Nikdy není možné zůstat jen nahoře či dole, natrvalo. Ještě že mám ty peníze, které jsem vložil na elektronickou peněženku, v době, kdy jsem měl peněz dost. Můžu jezdit i nyní. V batohu mám namazané housky se salámem, z domova. V peněžence poslední stovku. Tu mám na kávu.

"Zatracení idioti," v kupé jsem seděl sám, mohl jsem si zanadávat, "jako kdyby byli hluší, jsou horší než můj šéf v práci," napil jsem se z plastové láhve. Voda z kohoutku mi nevadí. Vzpomněl jsem si na nedávnou návštěvu v bance, "když na to budu pořád myslet, zhroutím se, brzo."

Zastavili jsme v Berouně. Budu zase sledovat tu stavbu koridoru, jako vždy. Nebyl jsem tady asi dva roky, uvidím, co je nového. Vyrazil jsem utratit za jízdenku. Jedu až do Chebu a potom zpátky. Příští týden pojedu do Ústí nad Labem. Jestli mi zůstane něco na hory, na dovolenou. O tom jsem nyní neuvažoval. Zbláznil bych se z toho, "no ještě tohle k tomu." Tolikrát si musím přečíst ty dobré návody, jak se nezhroutit, "ještě že mám doma ty dobré knihy," pochválil jsem se. Jednu si vezu s sebou, "hlavně bejt oukej i v době, kdy se zdá, že už hůř být nemůže," napil jsem se, "ale může," naštěstí jsem stále seděl v kupé sám a tak mě nikdo nemohl obvinit z toho, že trpím samomluvou.

"Jídlo si tahám z práce," pokrčil jsem rameny a víc na to nemyslel. Přečetl jsem si opět příběh člověka, který jedl jen chleba a zapíjel to mlékem. O všechno přišel. Je náhoda se z toho dostat? O tom jsem neuvažoval. Záleží na tom, jak to budu vnímat. Oblékám se do věcí, které jsem si koupil, když jsem na tom byl dobře. Tak také chodím. Se zdviženou hlavou, "jsem milionář, žeru housky z domova a mám stovku na kávu," uvědomil jsem si, že jen blbec zbytečně utrácí, když má dost peněz, "taky jsem byl ten případ, nyní se chovám jako skutečný milionář, co zná hodnotu peněz."

Snad mi to vydrží, ten přístup, "už tolikrát jsem si to plánoval a pořád jsem to porušoval."

V Hořovicích nastoupilo dost lidí a nahrnuli se i do mého kupé. Je konec samomluvy. Zřejmě nějaký výlet. Škola nebo něco takového. Ne, byli to mentálně postižení lidé. Vraceli se z nějakého výletu. Zaslechl jsem rozhovor vychovatelek.

"Tak, sedněte si a ticho," řekla jedna z nich těm, co si přisedli do kupé, kde jsem využíval své samoty k řešení otázek. Potichu a nebo nahlas.

Dalo mi práci si sednout alespoň trošku pohodlně. Jedou až do Plzně.

"Pepíku, klid, napij se a dívej se," řekla druhá vychovatelka.

"Nemůžu, on tam sedí ten pán," podíval se na mě. Zkřivila se mu při tom tvář a začal vydávat podivné zvuky.

Vstal jsem, aniž by mě k tomu někdo nutil. Vyměnil jsem si s ním místo.

"Děkuju," řekla vychovatelka.

Naproti mě seděla drobná dívka, na hlavě měla naraženou čepici a mračila se. S nikým nemluvila, jen mě probodávala svým přísným pohledem. Usmál jsem se.

Odpověděla mi ještě víc zamračeným výrazem a pak už si mě nevšímala. Dívala se přes chodbičku ven.

Udělal jsem to samé a sledoval krajinu. Občas můj pohled zamířil na tu dívku. Nevím, ale měla v sobě něco. Nevím, vždy se zaměřuji na věci, které jsou mi nějak blízké. Nemusí to být ani krásná žena, nemusí to být nějaká věc. Nikdy jsem nedokázal popsat, čím to je.

Blíží se Plzeň a já už se těším na to, že snad bude opět klid. Někteří dost křičeli. Jiní sebou házeli, a já ničemu nerozuměl.

"Jmenuju se Jituška," řekla náhle ta, co se neustále mračila. Položila mi ruku na koleno. Udělala to naprosto s klidem, jako by mě znala.

"Já Standa," odpověděl jsem a oplatil jí její krásný úsměv. Byl jsem z toho dost překvapený.

"Přijedeš za mnou, viď?" řekla náhle a podívala se na vychovatelku, co stála na chodbičce.

Nevěděl jsem, co na to říct. Neodpovídal jsem.

Vychovatelka mi jen tiše řekla, "ona nikoho nemá, nikdo za ní nejezdí a proto takhle obtěžuje každýho," usmála se na Jitušku.

Nevím, co mě to napadlo v tu chvíli, "jasně že přijedu."

----------

Stojím v Chebu na nástupišti a v kapse mám papírek s mou poznámkou, Jituška, Svobodova ulice 18, Dům pro mentálně postižené"

Byla upřímnější než kdokoliv jiný. Ani nechápu sám sebe, co jsem to slíbil a proč? Mám svých starostí plno. Jsem sám, nemám si s kým promluvit. Nemám ani ty pitomý prachy. Už i ta káva je pro mě luxusem. A já slíbím toto.

Vracím se domů. V hlavě mi zní ta věta, "jmenuju se Jituška."