Chvála kapitalismu

  Tak jsem si včera užíval menší debatu na téma kapitalismus. Vzpomínkové dýchánky, jak bylo kdysi dobře, pivo za dvě koruny. Práce byla jistá. Otočil jsem se ke své práci v chráněné dílně a myslel na to, jak si konečně ušetřím na kýžený blahobyt. Jak by vypadala má cesta ke kariéře v dobách za Husáka?

  Jsem invalida. Cukrovka, po transplantaci ledviny, vysoký tlak. Optimismus mi dodal síly a přestal jsem cítit i bolesti zad. Pracovat za minimální mzdu je pro mě rozhodnutí, jak se naučit trpělivosti pro budoucnost. Jaká může být? Na jedné straně se posadit do luxusního automobilu, vyrazit na víkend na relaxační pobyt do rakouských Alp. Pracovat doma a jednou za týden navštívit firmu. Koupit si motorku a vyrazit do Švédska, tam, kde začínala a pokračovala skupina ABBA. Navštívit USA a užívat si důchodu.

  Druhá možnost je žít od výplaty k výplatě a později od důchodu k důchodu. Nemít ani na nový kabát, protože zase zdražili nájem. Možná si pomalu začít hledat místo pod mostem. Mít krizi celý život a nakonec volit komunisty. Brrr.

  Proč jsem ve svém vědomí i podvědomí zvolil kapitalismus? Je lepší. Dává právo výběru. Nahoru či dolu. Druhá polovina mého života totiž bude jiná. Lepší, mnohem lepší. Nová práce, byť si sociologické průzkumy notují s myšlením kolegů. Po padesátce už práci nenajdeš. Buď rád, že tady můžeš pracovat. Co chceš dokázat jako nemocný člověk, ta ledvina ti stejně nevydrží věčně. Cukrovka ti zničí poslední síly a chuť k životu. I zdraví lidé si ničí to poslední, co mají. Své srdce.

  Proto chvála kapitalismu. Je to totiž to nejlepší, co může být, protože nic lepšího zatím není. Porovnávat kapitalismus, který zde byl po válce s tím, co bylo po válcě ve východním blloku je stále zřejmé. 

  Tak opět zasednout v pokročilém věku do školních lavic a chodit na přednášky. Zcela nová práce, nové poznatky v novém oboru. A do důchodu jedině s představou, že na mě čeká Stockholm a mnoho jiných měst. 

  Proč ne socialismus aj.? Jistota bere šanci na ještě větší zisk a riziko. Vlastně jsem riskoval celý život. A přesvědčování o tom, že jistoty, takové jaké byly je má budoucnost. Už ne, to mi stačilo. Bohatě. Děkuji, nechci.