Polévka za pět marek- kolik?

  Často se hovoří o tom, jak bylo levně. V devadesátém roce jsem s pasem v ruce překročil poprvé v životě západní hranici v oblasti Železné Rudy. Zásobený šedesáti markami, tedy asi polovina mé tehdejší mzdy. Ve vojenském batohu spacák, pár konzerv (paštik) a půlku českého chleba, čutora s čistou vodou. 

  V městečku Bodenmais pod Velkým Javorem jsem objevil obdobu bufetu s velkým nápisem, "....Suppe nur 5 DM."  Když jsem se pustil do přepočítávání, vyšlo mi, že celý den pracuji na to bych si zde v Německu dal jednu polévku. Tedy skoro stokoruna československá. (1990)

  Má tehdejší měsíční mzda kolem 120 DM by stačila tak sotva na uživení, ještě že jsem měl tu paštiku. 

  Po více než dvaceti letech je má mzda, v přepočtu na tehdejší marky asi 1 500 DM. Tedy více než deseti násobek. Zboží, služby podražily nominálně asi desetkrát. Reálně jsem na tom tedy lépe a německé ceny tolik nevzrostly oproti našim tehdejším ještě regulovaným. 

  Ovšem mnozí namítnou, že takovou mzdu má jen málokdo. Ovšem, kdybych si dnes spočítal, jak dlouho mi stačí na to, abych si vydělal na jednu polévku, mohu to nyní přepočítávat jistě i na minuty, nikoliv celé směny. To bych ovšem provokoval obyčejné lidi s nízkým příjmem a nabádal voliče k volbě levicových stran. Nebo se vraceli ke komunistické minulosti, kdy jsem netušili, kolik stojí vídeňský řízek u nich, hlavně že u nás byl levný. Nominálně, jistě. 

  Je otázkou každého z nás, jakým způsobem, jakou snahu vyvine jednotlivec, aby si mohl dát několik talířů polévek, obědů, ubytování v hotelu, pobytů na horách. Kolik dní mohu trávit s rodinou v Alpách, bez těžkých paštik postkomunistického turisty s tehdy ještě jasnou představou, jak bylo před rokem dobře (špatně?). A otázka sytého, co hladovému nevěří? A co ti, co nemohou? Znám umělce bez nohou a rukou, kteří kreslí nádherné obrazy.