Pokoj mrtvých

Budova anatomického ústavu stála nad nemocničním areálem, jako palác císaře římské říše, nad obydlími poddaných, kteří žili bohabojně a nekladli žádný odpor vrchnosti, vše tak bylo v pořádku a život šel dál. Vypadala jako hrad, který už dávno ztratil lesk a zapomněl na slavné časy. Díky oprýskaným zdím, které léta nikdo neopravoval.

Byla to vlastně jakási brána do nebe, kdy pacient vstoupil do nemocnice, prošel očistcem různých oddělení a skončil na pomezí pekla a nebe. Při podrobnějším pohledu na tato místa to tak vypadalo. K zamyšlení nad životem a smrtí, trocha toho filozofování a zastavení se na stále se zvyšující rychlostí běhu reality. Pacienti stoupající vzhůru k vyšším dimenzím. Pokud byli vyléčení, vraceli se zpět domů, do svých domečků.
  Jedna z místností hradu měla holé zdi, bílou dlažbu, na ní stála pouze jedna skříňka, s nástroji k provádění operací. Kožená lůžka s řemeny stály za sebou ve třech řadách.  Jako by mrtví ještě měli jakési choutky vrátit se zpět do normálního života, museli se přivazovat, snad napravit své hříchy. Odsud to ale už nebylo možné, skok z výšky by se nepodařil.
----------
  Bílé kachlíky na stěně. Kožený stůl a pásek. K čemu, pro mrtvoly, aby nespadly? Ve dveřích se uvolnil šroubek, klika povolila. Malá škvíra, která stačila k nahlédnutí do místnosti. Neprodyšně uzavřená místnost napuštěná různými prostředky proti šíření bakterií, a zapříčinila tak tlumení mrtvolného zápachu několika zde ležících těl.
  “Tak kolegové, mnozí jsou zde poprvé, neděste se toho zvláštního pohledu na mrtvá těla podivného zabarvení, oči a jejich pohledů do prázdna a vůně chemických přípravků. Komu se udělá špatně, nechť zvedne ruku,” pronesl ještě těsně před otevřením pitevny profesor doktor Dvořák.
  Zarachotil nejdříve klíč v zámku, při zvednutí se uvolnil další zámek a pak už jen stačilo stisknout kliku a otevřít. Podivný zápach a studený vzduch se dostal na chodbu a rozhýbal listy v květináči stojícím na parapetu okna na chodbě.
Bílé stěny, bílé dlaždičky na stěně I na podlaze. Vše dokonale čisté, dokonce i spáry mezi nimi. Na postelích ležela těla, nehybně. Přikrytá prostěradly.
  Kdesi se povolil šroubek, tak nenápadně, že nebylo slyšet ani slabé zaskřípání. Zvuk neoznámil tento sebemenší pohyb. Dokonce si nikdo ani nevšiml, že mezi dlaždičkami na stěně se objevila kapička krve. Tmavá, rudá. Prst u pravé ruky se náhle vztyčil a pak opět povadl. Paže se pohnula v křeči a pak opět zůstala nehnutě ležet, přikrytá pod prostěradlem.
  Medik opodál zachytil cípem pláště o bílý přehoz a kousek odhrnul zděšený pohled mrtvoly, která hleděla kamsi, do prázdna. Mohl být zavražděn, brutálně. Při pohledu na ty jeho oči bychom tak mohli konstatovat jasnou brutální vraždu. Byl třeba zahrabán zaživa. Představa, že leží v rakvi a probere se z kómatu je tak děsná, že si nikdo tuto situaci nedovede představit. Jak se najednou probere ve tmě. Nemůže se ani pohnout, buší do stěn svého trvalého lůžka bez vzduchu. Kdy stačí jen výdech a nádech a v děsu zjišťuje, že je pohřben za živa. Než umře nadobro, prožívá asi poslední půlhodinu, která se mu zdá nekonečně dlouhá.
  Slečna Richterová držela v ruce skalpel a ruka se jí třásla, “ale pane profesore, já to nezvládnu.”
  “Odstranění pouhého apendixu je jednoduchá operace, jak se u nás říká, to zvládne každý vrátný,” a hlasitě se zasmál.
  Hlasitý smích opakovali i starší medici, kteří tuto událost měli dávno za sebou. Na ně čekal ale složitější proces, výměna kloubu.
  “Už abych to měl za sebou, chirurgie není legrace,” řekl s úsměvem jeden z nich.
  “Musíte tím projít kolego, já mám specializaci patologie a když jsem tu byl poprvé, nikdy mě nenapadlo, že tady budu vodit své studenty a dělat atestaci na tuto specializaci,” rozpovídal se profesor.
  “No, já osobně chci být dětská lékařka, “ pronesla jedna dívka stojící úplně vzadu.
  “No tak pojďte blíž a zastupte zde vaší rozklepanou kolegyni,” podával skalpel právě přicházející slečně.
  “No, proveďte řez,” usmíval se škodolibě profesor.
  Kapka krve dopadla na zem, pomalu se rozšiřovala pod koženým lůžkem. Proč potřebují mrtvoly řemeny, když už dávno nic necítí.
  Upadl malý šroubek u kliky.
  Ruka se pohnula v křeči, oči vyzařovaly smrtelný strach, bolest. Ústa naznačovala výkřik. Další kapka uvolnila druhou dlaždičku na zemi a objevila se stopa od hlíny, která ležela po dešti venku na chodníku.
  “Tak kolegové, děkuji vám za účast a na příští přednášce si můžete vyzkoušet složitější operace a v praxi si doplnit základní anatomické znalosti kostí horních a dolních končetin.”
  Klika zaklapla, v zámku zarachotil klíč.
  Profesor si zapálil cigaretu. Pod jeho podrážkou se vsákla do mezery zámkové dlažby kapka chladné a rudé krve. Tak náhle a zcela mimo současnou realitu, vše se dělo tak náhle, ale profesor nevnímal žádný pohyb, ani neviděl rudou skvrnu. Tam, kde nebyla žádná místnost ani sklep. Pouze schody vedoucí k cestě a dolů do nemocničního areálu. Nikdy zde nebyla, ani v minulosti žádná místnost.
  Chladný skalpel se zakousl do těla řvoucího mladíka. Nebyl ještě mrtvý. Vlastně ano, pamatoval si, že ano. Viděl vlastní parte u vchodu do prodejny, ve vitrínce místního hřbitova. Slyšel vlastního bratra, jak říká, že je to škoda nebo něco podobného. Ani slzu nikdo neuronil. Jako by se ho chtěli zbavit. Byl to sen či skutečnost. Ani po smrti si ho nikdo nevážil, nebyl.
  Profesor, který stál nad tím vším nevnímal žádná křik, žádné volání o pomoc..
  Ani mladík necítil jak dopadla cigareta, kterou profesor zašlápl a odešel dolů po schodech, na své pracoviště na interním oddělení.
  Kapka krve se smísila se směsí, která vyplňovala spáru mezi dlaždičkami. „Ne, to ne. To mi neřezejte, ne...,“ byl mrtvý, nemohl omdlít, nemohl upadnout do bezvědomí. Cítil vše, jeho tělo bylo stále plné nervů. Místnost anatomického ústavu byla tmavá, jen slabé světlo zářilo nad ním. Ty tmavé tváře bez očí. Ta postava pohybující hlavou, jako by sledovala skalpel, který se zařízl do oblasti žaludku a řez pronikal níže k břichu. Dlouhé šedivé vlasy a povadlá ňadra visící až k pasu. Místo očí jen prázdné důlky.
  Jeho oči zíraly do stropu, krvavá skvrna se zvětšovala a bolest stupňovala. Kožené lůžko se zbarvovalo do ruda a pásek, který obepínal jeho tělo byl pevnější a pevnější..
  Dlaždičky opadaly už skoro na polovině zdi, na stropě se stále zvětšovala ta tmavě rudá skvrna. Kapky krve mu dopadaly na čelo a měl pocit, jako by se mu právě v tom místě vytvářela díra. Strašně to bolelo. Ovšem, když ucítil, jak do něj proniká skalpel, na díru v čele zapomněl. Přesto se tvořila tak rychle, jako v ní vyrůstala bílá a nazelenalá plíseň.
  Dlouhé šedivé vlasy, úsměv bezzubé ženy, tedy spíše postavy s ňadry, která visela až po její pas. Připomínala snad krásnou dívku, kdysi, ale jen ta postava.
  "Copak mi nemůžete dát něco, abych to necítil? Nějakou narkózu?!" křičel.
  Oční důlky jako by na něj hleděly. Přesto byly tak rozpoznatelné oči, kdysi modré, krásné, něžné. Zlé, bolestivé, sadistické. Ruce té postavy se dotkly místa, které ho kdysi tak vzrušovalo.
  Na kožených postelích ležela mrtvá těla, přikrytá prostěradly od hlavy až k patě. Bílé stěny, zářivky na stropě nad každým lůžkem a dlaždičky na stěnách. Dokonalá čistota, která se tu udržovala takřka denně. Občasné návštěvy, hlavně mediků při anatomických přednáškách a praktických cvičeních. Poté vždy nastoupil zřízenec, aby uklidil vše, co zde po operacích zůstalo.
  Jako by bylo cítit zvláštní pouto, když tudy procházíte a zamyslíte se nad smyslem života. Co se s těly děje? Pochybnosti o tom, že pozůstalí zde na přání umísťují své příbuzné jsou jasné. Většinou vysoké náklady na pohřeb nutí rodiny s nízkým či žádným příjmem k tomuto kroku. Prostě pokud tady tato možnost je, pomůže to na druhou stranu i ke zdokonalování medicíny a možnosti léčit každou nemoc, zranění či vrozenou vadu. A opět pouze pro ty, kdo na tyto úkony mají. Nebo snad pochybujeme o tomto tvrzení a kloníme se k názoru, že lidé jsou ochotní předat těla svých nejbližších na prosté rozřezání na kousky?
  Co se ve skutečnosti ale děje v pozadí? Cítí tělo bez duše nějakou bolest? Výčitky svědomí? S kým se setká? A co třeba peklo? Poslední dobou je peklo moderní. Zlo proniká na povrch, ve filmu, knihách, v umění a reálném životě.
  Je nad vší pochybnost, že se ale ve skutečnosti něco děje. Neexistuje prázdnota, úplné vakuum. Po smrti jistě něco je.
  Na chodbě se ozvaly vzdálené kroky, které v tichu zanikly. Jen ta dokonalá čistota za dveřmi pitevny.
  Chodby, od podlahy až po strop vydlážděny bílými dlaždičkami. Několik dveří s okénky, kde se nachází stále stejné obrazy. Kožená lůžka, nehybná těla přikrytá prostěradly. Na každém kroku zářivka s ostrým světlem.
  Procházel tudy právě zřízenec s vozíkem a na něm nádoby, vědro na vodu a smetáky či jiné náčiní potřebné k úklidu. Měl svěšenou hlavu, jako by denně trávil čas na pohřbech. Pokud by se někdo zahleděl do jeho očí, našel by jen prázdný pohled. Nikam, jen do země, snad počítal dlaždičky, zda nějaká nechybí.
  Tlačilo ho to do zad. Jako by vnímal postavy, které slyší, kdesi v pozadí. Jako by tu byly a zároveň nebyly. Skalpel se zařízl znovu do oblasti hrudníku, ještě hlouběji než před tím.
  „Au, nechte toho, to bolí, dejte mi narkózu,“ křičel, ale nikdo ho neslyšel. Postava se jen usmívala. Vždy se usmívala, nemluvila, jako by výraz v tváři byl maskou. Velmi dobrou maskou. Jen ta nesnesitelná nikdy nekončící bolest.
  Postavu měla dokonalou, nádhernou, jen ta visící ňadra k pasu kazila dojem a dlouhé šedivé vlasy, které vlály v průvanu, jež se tu tak často proháněl. Snad aby ten nesnesitelný smrad nebyl tak intenzivní.
  Uviděl své vlastní střeva, nemohl ani omdlít, byl už dávno mrtvý. Nemohl upadnout do bezvědomí, do snu, do spánku. Nemohl se napít, protože by žízeň nikdy nezahnal a najíst, protože by nikdy hlad neukojil. Jen tu strašlivou bolest cítil, asi zároveň se zvětšující se plesnivějící dírou na čele.
  Zřízenec se rozhlédl kolem dokola, měl pocit, že ho někdo volá. Znovu sklopil hlavu a pokračoval v cestě. Zamířil k jedněm ze dveří, a zmizel v místnosti.
  Po chodbách se opět rozhostilo to ticho, ze kterého až bolí uši. Ani zářivky nevydávaly ten svůj vrčivý zvuk. Ani komár nebzučel tím svým vysokým tónem. Jak se říká, i špendlík, kdyby upadl na zem byl by slyšet.