Nemluvím jako zdravý a bohatý, jsem zdravotně postižený

Pokud máme peníze na nezdravý způsob života, máme i třicet korun na lékaře. Jedna krabička cigaret, přemíra alkoholu , návštěvy zakouřených restaurací a barů. Hraní hazardních her. Riskantní přebíhání přes silnici. rychlá jízda v autě či na motorce. To všechno vyjde mnohem dráž, než regulační poplatek. Píši to jako zdravotně postižený, po transplantaci ledviny a silnou cukrovkou. Zavinil jsem si to sám, 22 let jsem kouřil a dost se rozčiloval. Jedl uzeniny ve větším množství, tučná jídla atd.

Aplikace inzulinuVaclav Hejna S veselou myslí jsem dnes nasedl na autobus, jako vždy si pustil do sluchátek příjemnou hudbu. Ve městě v klidu počkal na trolejbus a dojel na polikliniku do ordinace diabetologie. V čekárně asi patnáct lidí. Položil jsem tašku k věšáku a s dotazem, kdo je poslední vyrazil do přízemí na kávu.

Káva byla dobrá, jedna milá paní se na mě usmála a tak jsem si uvědomil, že jsem vpořádku a den proběhne v klidu a pohodě. Odbydu si čekání čtením časopisu. Vrátil jsem se nahoru a ta doba sezení se prodloužila na dvě a půl hodiny. Uvědomoval jsem si v tu dobu, jak by bylo báječné se objednat na určitou hodinu, přijít do čekárny, kde je klid a neprská na vás jeden přes druhého. Jedna starší paní si pustila melodii z mobilu. Vyhrávala Budvarka a potom Babouci ( jihočeské dechovky). S úsměvem na tváři "vyřvávala," jak dokáže každého rozveselit. Zaklepal jsem na dveře, naštěstí mi nebylo nijak bráněno ve vstupu do ordinace. Dostal jsem potvrzení a objednací lístek k očnímu lékaři na kontrolu očního pozadí, po transplantaci, kvůli cukrovce a vysokému tlaku.

V tu chvíli jsem si uvědomil, že třicet korun poplatek u lékaře je tak strašně málo. Vzhledem k tomu, že jsem zdravotě postižený, i tak bych v některých ordinacích raději zaplatil pět set a šel dopředu. Jenže to není možné. První republika? Na pokladnu nebo za své? To už neplatí.

Výtahem jsem sjel do prvního patra a navštívil jedinou ordinaci očního lékaře. Když jsem se zeptal v čekárně, zda mám počkat nebo se musím objednat, bylo jasné, že budu muset zaklepat na sestřičku.

"Nevidíte, že máme uvnitř pacienta?" mimochodem na dveřích žádné upozornění, Neklepat nebo podobně. Po chvíli sestřička přišla s knihou a já jí podal doporučení od mé diabetoložky.

"Pane, vás by měl někdo poučit o společenském chování," řekla s přísností profesorky českého jazyka na střední škole.

To mě dorazilo. Doporučení jsem jí vytrhl z ruky a se slovy, že do jejich ordinace nikdy nevstoupím, odešel jsem do zaměstnání. Invalidé dělají na vrátnici.

V době kdy byl relativní klid jsem si prohlédl telefonní seznam, abych se někde objednal k očnímu. Bohužel, neobjednal. "Pacienty nebereme."

Zkusil jsem soukromou kliniku, za 500,- Kč, v pohodě. Termín? Koncem listopadu.

"Za tisíc korun by to bylo kdy?"

"Koncem listopadu."

Dál už jsem se neptal.

Tak už mi zbýval jen IKEM. Doposud čekám na vyjádření. Spoléhám se na něj. Transplantace tam proběhla hladce. Čekání na ultrazvuk nepřekrčilo patnáct minut.

Myslím, že pan Rath a podobní si to vše představují jak Hurvínek válku. Třicet korun je půlka krabičky cigaret. Já osobně zaplatím raději dvě stě, aby bylo více lékařů, méně "narvané" čekárny. Možnost se objednat na určitou hodinu. Zvýšit tím i produktivitu práce u ekonomicky aktivních lidí. Nenakazit přenosnou chorobou další polozdravé pacienty. Asi by možná bylo lepší zahodit léky, inzulín a přestat otravovat lékaře, sestřičky. Chodit s rakví na zádech do práce a čekat, až ta darovaná ledvina, za kterou bychom normálně zaplatili milion selže.