Stávka v Řecku, zapálená banka a tři mrtví lidé. Řecko zkrachovalo, protože za to mohou "oni." Tak jsem se přesvědčil, že ti "Oni" jsou i jinde. Důchodci a ti chudší se bouří, aniž by jim docházelo, jak na tom ta řecká země vlastně je. Viníka mají, bohaté. "Chci si žít přinejmenším stejně, pokud možno lépe." Je to vlastně všude stejné.
U nás zřejmě se bude také šetřit, ještě víc. Paroubkovy sliby slaví úspěchy a my ušetříme 30,- Kč, abychom si naše zdravotnictví opravdu v budoucnosti užili. Možná že budeme zapalovat po řeckém způsobu nemocnice. Kdo ví. Nepoučitelný to člověk.
"ODS: Kašleme na obyčejné lidi! Platby u lékaře prostě budou," hlásá billboard, o kterém se dá jen odhadnout, kdo je jeho autorem. Nic, nebudu zde ale soudit. Chtěl bych pochopit, kdo nebo či já osobně patřím mezi ty obyčejné lidi.
Otázka zní, koho bude ten obyčejný člověk, tedy i já volit? Myslím, že Karel Čapek kdysi napsal, že obyčejný člověk není politik, nemá žádný vliv a nechce být ani slavný, prostě si chce žít po svém. Z dnešního hlediska, ale musí platit těch 30,- Kč za návštěvu u lékaře. Vlastně nemusí, krajské nemocnice jsou dotovány jakýmsi sociálním programem, který je jistě velkým pomocníkem v marketingových nástrojích ovlivňující obyčejné lidi, na které Petr Nečas vlastně kašle.
Nechci zde uvažovat o tom, co si lze za třicet korun českých koupit. Jsou to peníze. Vzpomněl jsem si na svůj obyčejný život obyčejného člověka. Kdysi jsem se hrozně moc zadlužil, hloupě. Naletěl jsem na neobyčejné "půjčovatele" peněz v podobě úvěrových společností, kdy jsem si mohl dovolit téměř všechno. Jenže obyčejný člověk neriskuje. Nepůjčuje si. Pro mě bylo tehdy těch 30,- Kč dost peněz. Hledal jsem práci, jezdil stopem z Prachatic do Prahy, neměl jsem na autobus. Krabička cigaret mi vyčuhovala ze saka ze second handu. Tehdy stály cigarety Petra kolem dvacky.
Jakožto obyčejně neobyčejný člověk jsem dorazil do Prahy-Radotína, zmrzlý a hladový. Práci jsem nedostal a opět stopující na ryhlostní silnici, kdy už se stmívalo, čekám na někoho, kdo mě doveze domů. Měl jsem štěstí.
Včera jsem si došel k lékaři pro recept. V lékárně v krajské nemocnici se na stole válely darovací listiny. "Rodné číslo nedám, a třicet kaček si zaplatím," pronesl jsem. Čtyři krabičky imunosupresivních léků po transplantaci ledviny v hodnotě asi 18 000,- Kč jsem vhodil do batohu. S úlevou, že si nemusím platit plnou cenu, zajel jsem si do vietnamského bufetu na oběd.
Obyčejný člověk ušetří třicet korun. Jeho Petry, Sparty či Startky budou vyčuhovat ze saka ze second handu a těžko ho uvidíte stopovat do Prahy, aby si našel dobře placené místo. Zvolí si snadný život. Paroubek bojuje za jeho důchody, lepší život, zdravotnictví zadarmo, a co ještě?
Obyčejný člověk je tvor sobecký, po němž příjde potopa. Politici kam šlápnou, tisíc let tráva neroste. Bohatí podnikatelé musí být zloději. Kdo podniká a nic nevydělává je hlupák. A tak si obyčejný člověk dojde do fabriky pro mizerných deset tisícovek, kdy je rád, že zaplatí nájem. Nebo v horším případě pro sociální dávky v nezaměstnanosti.
Poučení z billboardu? Žádné. Vlastně nikde není nic duchaplného, co by mě oslovilo. Sám si tedy bouchnu do stolu a vymohu si své výhody a práva. Tak jako to bylo vždy.
