A je to tu znovu, po třech letech. To samé. Obyčejná chřipka, řeknou si mnozí. Ale po transplantaci ledviny je poněkud jiný průběh. Navíc upravit si dávku inzulínu, když čtyři dny nemáte na nic chuť a přesto je hladina cukru v krvi vyšší.
Je to první den, kdy jsem měl sílu zapnout počítač a projít si všechny emaily, se žádostmi o to, či ono. Kdo to má stihnout, řekl jsem si a protože horečku nemám, začínám opět. Opět nanovo. Naštěstí nepatřím mezi ty, kteří mají problémy s komplikacemi. Když jsem se měl jít nechat naočkovat, protože patřím mezi ohroženou skupinu, kteří mají navíc dostat dvě dávky, dostal jsem silný kašel, jako na potvoru.
Nikdy neplánujte budoucnost ani přítomnost, neprobírejte se minulostí v době, kdy jste nemocní. Vždy vás napadne hloupost. A myslím, že nejen zdravotně postižení, ale i zdraví mají spoustu řečí, ale kdepak jsou ty činy? Když se cítím vcelku v pořádku, (až na to, že musím myslet na léky snižující imunitu, aby darovaná ledvina vydržela. Protože se jedná o cizí těleso, musí se zabránit odhojení. Tím je větší nebezpečí právě v tomto období), chovám se skoro jako hrdina, který vše zvládne. Jenže píchnu si inzulín a záhy si uvědmím, že to není takové růžové.
Ležím doma s hloupým kašlem, horečku nemám a tak se věnuji své práci na počítači. Byť poněkud oslabený. Místo povídky na pokračování jsem napsal sotva tento článek. A v televizi hlásili další oběti prasečí chřipky. Ale pak mě napadla spásná myšlenka, co je mi do toho, budu pokračovat v tom, co jsem začal, beze strachu. Ten stejně odezněl po transplantaci ledviny. A také po tom, co se stalo. Po těch zkušenostech životních.
A to všechno dohromady prý s optimismem. To se to řekne, když zrovna nekašlete. Já naštěstí nemám horečku, protože jsem na novém pracovišti podle vzoru ostatních chodil jen v tričku. To je ale blbost, co?
