České Velenice, nejen o novém nádraží

Tedy vlastně ne celé nádraží, ale jen nástupiště a část kolejiště. Sloupy na trolej už také jsou připraveny na natažení pro provoz elektrických vlaků z Českých Budějovic. Úplná oprava nové mostu přímo na hranici mezi Českými Velenicemi a rakouským Gmündem.

Eeské VeleniceVaclav Hejna

Dříve.....

Jako bývalý zaměstnanec Českých drah, dříve Československých státních bych se ale rád vrátil do roku 1981, kdy jsem v tomto městě přebíral výuční list, coby železničář. Moje anabáze která začala v Lounech, přes Karlovy Vary až po České Budějovice skončila právě zde. Bylo mi skoro 18

let. A za měsíc jsem jel poprvé v životě sám, jako průvodčí, právě do Velenic. Můj první vlak

Je zvláštní, že si pamatuji na svůj první vlak. Je to více než 28 let. Přes rameno jsem měl brašnu s jízdním řádem a jízdenky. Propisky v kapse, abych měl čím psát. Mé první: "Dobrý den, jízdenky prosím."

Stál jsem na nástupišti a sledoval nástup svých prvních cestujících. Vlak byl poloprázdný a po nástupišti stále chodili dva mladíci a nahlíželi neustále do oken. Nechápal jsem. Byli na krátko ostřihaní a měli na sobě rifle a kožené bundy. Chvíli mě sledovali a pak chtěli občanský průkaz.
 

"Vy jste tu nový průvodčí, že," položili mi tak hloupou otázku, že jsem začal pochybovat o jejich inteligenci. Kdo mohl vědět, že to jsou vojáci převlečení do civilu. Otravovali neznámé cestující a pokládali otázky typu, kam jedete, proč tam jedete.

"Děkuji," poděkoval a jeden z nich mi připomenul jednoho dětského herce. Opravdu byl to on. Potom mi dal ještě jednu takovou radu. "Kdybyste viděl někoho, kdo se vám nezdá nebo koho neznáte, dejte nám vědět." Tak mě ani tehdy nenapadlo, jak je snadné stát se udavačem. Jo cesta do Velenic byla vždy zábava.

Tak jsem při svém osmiměsíčním působení jako průvodčí před vojnou udal jednoho opilého cestujícího, se kterým jsem si nevěděl rady. Pomohli mi ho v Nových Hradech vyložit. Když jsem ho udal podruhé, už byli naštvaní, že ho znají. To byl přece Leoš z Nových Hradů. Péťu z Petříkova, který neměl jízdenku. A jednu blondýnku, taky z Petříkova, se kterou jsem chodil v sobotu do Besedy.

Tak teď vám nevím, kam utekl ten cestující, co jsem ho nikdy neviděl. To už je dávno.

Po příjezdu jsem si na vrátnici vzal klíč od nocležny a šel na večeři. Z oken jsem jen sledoval kmitání vojáků se psy a samopaly okolo Vindobony do Vídně. Když odjížděla, tak ta řada vojáků, která mířila na vlak až k hranici. Škoda, že jsem tehdy neměl foťák. Tam co je dnes viadukt byla taková lávka a tam přecházeli další vojáci. Rovnou stříleli, na hranici to bylo asi padesát metrů. To už je ale 28 let.

Dnes......

Jel jsem se podívat do Českých Velenic na opravené nádraží. Nikde ani stopy po kanceláři celní a pasové kontroly. Ostnaté dráty kamsi schovali a do Gmündu, který jsem sledoval při cestě s blondýnkou s Petříkova do Besedy přes železnou oponu, dnes mohu klidně stokrát denně navštívit. Mimochodem, v dubnu, když se začalo nádraží opravovat jsem do Gmündu šel na kávu.

Zeptal jsem se výpravčího, zda se počítá s opravou samotné nádražní budovy, dostal jsem pouze stručnou odpověď.

"Asi ne, v dohledné době se o tom nemluví," spokojeně jsem nastoupil do nové soupravy Regionova. Zvláštní, ale jel jsem s tímto vlakem poprvé a byl jsem spokojený. Všude čisto. A navíc, je to pro nádražáka asi ostuda, z Českých Velenic jsem do Třeboně jel poprvé v životě.

Můj pocit u mostu, který se opravuje, hned u cedule Pozor státní hranice, mi dovolilo se volně nadechnout a uvědomit si, že to stálo za to, počkat si. Nikdy jsem si to tolik neuvědomil, jako zde v Českých Velenicích. Kde si stavební dělníci přecházeli hranici s kolečkem, jak je napadne. Nikde žádný voják se samopalem.