Česká pesimistická republika

 Nejen ten chlápek, co seděl vedle mě v autobusu, ale i já dost cestoval. Nikde neexistuje snad taková země, kde by tolik lidí nadávalo na všechno. Kdybychom měli opravdu hlad, tak by byl důvod. Proč mě vyprovokovalo napsat zrovna tento článek? Jistý mladý člověk, který neví co dál a tak kope kolem sebe, že za to mohou oni.

  Není to jen národní zvyk, ale zřejmě zvyk vyspělé západní společnosti, která neví, co roupama dělat. Má nová rubrika LifeStyle se míjí účinkem, protože se lépe čtou ty pesimistické texty. Jak ta naše politika vypadá špatně, slovo špatně nevyvolává jen zvědavost a touhu někomu něco říci od plic. Stejně maximálně nadáváme doma a pisálkové se vypíší na blogu. Ale ve společnosti vyvoláváme pocity méněcennosti. Nejen blogeří, ale i profesionální žurnalisté vyvolávají ve společnosti to, co už popsal Dale Carnegie.

  Žurnalistika není jen o politicích, politice, blbé náladě, vraždách, kauzách, tunelování, .... Můžeme opisovat, klást stejné otázky a najít si ty správné odpovědi. Nic jiného se lépe nečte než, jak nakopat prdel mocným. Nandat jim to, vyzdvihnout ty jejich zlodějské cesty, skrze ty poctivé normální lidi. Má cenu zakládat mou novou rubriku pro ty, kteří se chtějí vymanit z této nedobré (přímo špatné) cesty? Ovšem lidé nemají rádi poučování, jsou spokojeni s tím věčným nadáváním a nespokojeností. Viz. článek jednoho mladého blogera, kterého nebudu jmenovat a ani nepřidám odkaz bez jeho souhlasu. 

  Snažím se chápat jednu věc, cestu k cíli. K tomu optimismu, radosti, zbavení se dluhů, mít více peněz na věci, které si prostě mohu koupit. Pracovat na svém image, na svém úsměvu, na své karieře. Věřte mi, že s ohnutými zády, chůzí ztraceného bezdomovce a věčně naštvaného zuřivce, to asi nikam nedojdeme. A pokud poukazujeme na ty "lepší" země, jako Německo, Holandsko, Švédsko a další, pak to není jen penězmi. Není to ani lepším sociálním zabezpečením, ani vyššími platy a jakousi jistotou. Věřte mi, že jsem potkal pesimistického Rakušana na nádraží v Linci. Potkal jsem veselého a spokojeného Francouze v jednom městečku. Věčně spokojeného Nizozemce, bez zaměstnání. Španěla, co vystoupil v Brně z auta, usmíval se a děkoval za nízkou nezaměstnanost v Čechách. 

  A jeden postarší Němec u penzionu v Pegnitzu, nedaleko Bayreuthu se mě ptal, proč jsou ti Češi tak nespokojení.... 

  Když potkám mladého muže s vysokoškolským vzděláním, který se bojí života...., budeme mít pesimistické manažery, pesimistické politiky a pesimistické děti....  (líné brouky).

  BOHUŽEL JSEM NA SVÉM HARDDISKU NENAŠEL ŽÁDNOU MOU PESIMISTICKOU FOTOGRAFII.  I NA TÉ DIALÝZE SE USMÍVÁM...