Máme různé příklady štvanic. Někdo říká šikana, jinde se říká propaganda a v neposlední řadě ideologie, víra a tažení proti nevěřícím.
Z mnoha jiných zábav, kterými si lidstvo od pradávného dávna vždy krátilo volné chvíle, stojí za zmínku štvanice. Samotný výraz štvanice může mít několikero významů. V živočišné říši jsou známy mezidruhové štvanice dravých smeček na býložravce, ale také štvanice přímo uvnitř smeček nebo ptačích hejn, vyskytne-li se vhodný objekt k uštvání jako například nemocný kus nebo barevně odlišný či jinak jiný pták. Historicky a lidskoprávně jsou však o mnoho zajímavější až do dnešní doby trvale existující štvanice mezi lidskými smečkami, tlupami, vrstvami či jinými skupinami.
Názornou ukázkou štvanic jsou čarodějnické procesy (viz Wikipedie heslo Čarodějnické procesy). Kořeny pronásledování čarodějnic sahají hluboko do starověku. V období od 15. do 18. století probíhaly trestní procesy proti domnělým čarodějnicím v režii katolických i protestantských vrchností. O rozpoutané histerii násilí, křivých nařčení, vymučných přiznání a získávání majetkového prospěchu jsou popsány litanie. Nejznámější případem na území ČR je případ Jindřicha Bobliga z Edelstadtu dokonale zachycený ve filmu Kladivo na čarodějnice.
Známý je proces z města Salem (stát Massachussets). Vybrané osoby obvinily z čarodějnictví hystericky se svíjející dívenky. Inkviziční porotou byl zajat místní pastor a dalších 18 lidí, kteří byli vyslýcháni, vězněni a následně oběšeni, muž jménem Gilles Corey, který se odmítl přiznat, byl umučen k smrti. Po jejich smrti se mezi ostatními obyvateli šířil strach a nesouhlas se zabitím stíhaných osob z nedostatku skutečných důkazných prostředků. Vyvrcholením této vlny bylo v roce 1696 oficiální přiznání všech porotců k omylu. Porotci podepsali prohlášení o své chybě, kterou omlouvali a argumentovali naváděním samotného ďábla k vyvraždění nevinných osob. Vysvětlení a pátrání po příčinách halucinačních a hysterických záchvatů dodnes probíhá a jedním z názorů je domněnka, že v Salemu v 17. století neřádily žádné čarodějnice, nemoci ani drogy, ale jen skupinka znuděných dětí (viz případ v Salemu).
Rozsáhlý rejstřík štvanic nám skýtá historie otrokářství a lovů na černé obyvatele Afriky. Vlastnění člověka člověkem jako zboží počíná neolitickou revolucí, což je termín charakterizující přechod od společnosti lovců a sběračů k společnosti usedlé, jejíž hospodářství je založeno na zemědělství, které vyžaduje soukromé vlastnictví (Wikipdie). Ke štvanicím na otroky zakládali Portugalci již v 15. a 16. století pevnosti na africkém pobřeží, odkud dále vozili náklady otroků na latifundie cukrové třtiny a bavlny do Jižní Ameriky. Hezkým paradoxem je, že v chamtivé honbě za bohatstvím chytali své černé soukmenovce a prodávali za otroky i místní domorodí náčelníci.
Náboženský rozkol ve víře nastartoval koncem 16. století rozsáhlé štvanice mezi katolíky a protestanty. Znesvářené strany měl smířit sňatek mezi Markétou (dcerou královny Kateřiny Medicejské) a Jindřichem Navarrským. Namísto usmíření však několik dní po svatbě, 24. srpna 1572 začalo v Paříži a posléze v celé Francii krvavé vraždění hugenotů, označované jako Bartolomějská noc. Soudobé prameny tvrdí, že v následujících týdnech plavalo ve francouzských řekách tolik mrtvol, že nebylo možno jíst ryby (čti Wikipedie).
V historii najdeme mnohé další příklady štvanic pořádaných pod prapory křesťanské lásky, pokory, vstřícnosti a tolerance. Najdeme doby, kdy proti sobě štvali a úřadovali dokonce tři papežové najednou, navzájem se exkomunikovali z církve a své odpůrce hubili ohněm i mečem. Třicetiletá válka téměř vylidnila území českých zemí, zapříčinila rozsáhlé migrace a totální přerozkradení majetkové držby pod pláštíkem konfiskací. Výsledkem těchto masakrů skrze víru bylo nastolené pravidlo koho území toho víra, které v Čechách opět rozpoutalo gigantické rekatolizační štvanice a pronásledování jinověrců.
Století dvacáté nás přivedlo ke dvěma nejstrašnějším válkám. Někteří historikové uvádějí, že druhá světová váka byla jen pokračováním té první. V nejstrašnějších masakrech skončilo zhruba 37 a 60 milionů životů. Za dalších 74 následných poválečných letech poznamenaných štvanicemi studené války se takzvaná euroatlantická civilizace konzumně přežrala tak, že se zmítá v molochu požitkářských excesů, adrenalinových plezírů a roztaženě idiotských výmyslech o změti jakýchsi pomyslných práv, které si může vymyslet každý, kdo se cítí být nějak deprivován ve společenském chaosu.
Jak vidno, úžasný homo přechytřelý má štvanice na příslušníky vlastního druhu hluboko v genech. Snad největší potěšení některým členům lidských tlup činí pocit absolutního siláctví, spravedlnosti a jediné pravdy v okamžiku mohou-li se schovat do anonymity davu, nepozorovaně přiložit polínko na hranici nebo udat nepoznaně úřadům, že se sousedovi kouří z komína špatný kouř špatným směrem. V současné době je nejúžasnějším rejdištěm pro pořádání štvanic vysokorychlostní dráha zvaná internet. Reálné zabíječky a střílečky nahrazují oduševnělé militaristické filmy a bojové hry, ve kterých se mozky označených zloduchů rozstříkávají na zdech nepřátelských paláců. Školní dětičky rády konzumují takové lahůdky a hned si to také podle svých vzorů zkoušejí mezi sebou v lavicích. Později se pak postpubertální dementi cvičí v kopání na schodech v metru.
Od jistého času se štvanicím začalo říkat propaganda. Propaganda má za cíl přesvědčit příjemce, že ohavný nepřítel ohrožuje jeho blahobytnou existenci, připravuje se proniknout na naše území a zavést zde zločinný režim méně civilizované zaostalé nadvlády podlidí. Někteří komentátoři se na svých teplých pohovkách přímo třesou, kdy už konečně zase ta válka začne. Štvanice nikdy nekončí.
Na závěr si přečtěme jeden zajímavý citát ze známé knihy pana Jaroslava Haška cit.: „Je jich podělanejch víc v každým gefechtu,“ ozval se opět jeden muž z eskorty, „nedávno nám vypravoval jeden raněnej kamarád v Budějovicích, že když forykovali, že se podělal třikrát za sebou. Napřed, když lezli nahoru z dekungů na plac před dráthindrnisy, potom, když je začali stříhat, a potřetí že to pustil do kalhot, když se proti nim hnali Rusové s bajonety a řvali urá. Pak začali utíkat zas nazpátek do dekungů a z jejich švarmu nebylo ani jednoho, aby nebyl podělanej. A jeden mrtvej, kerej ležel nahoře na dekungu nohama dolů, kerýmu při forykungu šrapák utrhl půl hlavy, jako by ji seříz, ten se v tom posledním okamžiku tak podělal, že to z jeho kalhot teklo přes bagančata dolů do dekungů i s krví. A ta půlka jeho lebky i s mozkem ležela zrovna pod tím. Vo tom člověk ani neví, jak se mu to stane.“
