S obdivem, ale spíše s údivem, si zde občas pročítám výrony grafomanických průjmů, které s definitivní jistotou podávají výklady o lidech a jevech okolního světa.
Předkládají mi k věření, že ten či onen, je ten největší lotr, podvodník, lhář a zloděj, nebo že ta či ona příhoda je výsledkem tajemné konspirace vedené za účelem obelhání, oblbnutí a okradení takzvaného prostého lidu.
Za sebe jsem jenom zjistil, že když si vzpomínám na některé události ve svém životě, které jsem prožil společně s některými svými přáteli a známými, že oni si na takové situace vzpomínají někdy dost odlišně a přikládají jim úplně jiný význam a váhu.
Dnes je v oblibě tepat hrůzyplná zvěrstva, způsobená okupačními vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Shodou okolnosti jsem byl tou dobou tři týdny v takzvaném "výcvikovém přijímači" pro absolventy VŠ ve velkých kasárnách v Pezinku pri Bratislave. Tehdy v srpnu panovala delší doba letních veder. Pamatuji se na ten zmatek, chaos a naprostý kolaps veškerého řádu. Na bránu tenkrát přijel ruský tank a zatočil se na buzerplace. Vyskočil z něj mužíček s helmou a samopalem a takzvaně "odzbrojil" kasárna. Rozkázal na ten buzerplac nahromadit všechny pěchotní zbraně (pistole, samopaly a lehlké kulomety), což se také zakrátko stalo a vznikly tam tři haldy těchto zbraní. Pak odjeli nějací místní papaláši z kasáren do Bratislavy a vrátili se s informací, že takzvaně "odzbrojovat" se nebude. Viděl jsem na vlastní oči, kterak se délesloužící vojáci a lampasáci přehrabují v oněch haldách odložených zbraní a hledají si tu svou podle přidělených čísel.
Tím pro celá kasárna skončila okupační příhoda a kasárenský život upadl do rezignované letargie. Náš přijímač skončil poslední den v srpnu a nás třicet takzvaných absíků bylo rozstrkáno po všech možných posádkách kolem Brna. Dostal jsem se tehdy do poddůstojnické školy pro výcvik řidičů náklaďáků a tahačů, která byla dislokována na letišti v Tuřanech u Brna. Ale letiště bylo zabráno ruskými vojsky a škola byla v průběhu září odsunuta do malé vesničky u Oslavan zvané Padochov, do baráku bývalého hornického učňovského internátu. Zde jsem prožil neuvěřitelné příhody až do doby, kdy mne vojenská mašinerie vyplivla do civilu. Pamatuji si ještě, že celá velitelská skvadra této školy byla později degradována a odejita do civilu pro alkoholismus a vážné narušování morálky mužstva. Novým velením byl pak prý pověřen jakýsi nadporučík Bílek, což byl, ještě v dobách mé přítomnosti v tomto augiášově chlívě, skutečně mimořádný idiot.
