Vidím rojení vědátorů, docentů, profesorů, mudrlantů a poslouchám jak v záři reflektorů kážou svá moudra, natřásají si peří a užívají okamžiky své mediální slávy.
Dští oheň a síru na ty jiné, špatné, na ty co způsobili tohle a támhleto, takže teď máme to, co máme. Poslouchám, jak mnozí už rok vědí a věděli bezpečně co se správně a jak mělo a co se nemělo, co je katastrofa a hlavně, kdo za to může. Jednou z velkých zábav všech generálů po bitvě je najít, kdo za to může a koho bude třeba pověsit na lucernu.
Jenom se v těch soudech, odsudcích, návodech a veškerých moudrech já, plebejec, nějak nemůžu vyznat. Poslouchám, jak si jeden významný pan profesor zásadně protiřečí s jiným významným panem profesorem a tak teď nevím, co si z toho vezmu. Ale, když to tak uvážím, zjišťuji, že je to v mnohém podobné jako u soudních znalců, kteří dokážou vypracovat dva protichůdné soudněznalecké posudky a teď soude, babo, raď. Také jsem si vzpomněl na známou historku jednoho věhlasného kardiochirurga, který se kdysi nechal slyšet, že by dokázal vypracovat sociologickou studii o tom, jaký vliv má nošení klobouků na infarkt myokardu.
Celkem mne ani nepřekvapuje z toho všeho rozpoutaný zvýšený chaos. Zastávám názor, že chaos a rozklad státní správy tady panuje už dlouhých třicet let. Nedělám si podle mých celoživotních zkušeností žádné iluze o úřadech, aparátu a úřednících státní správy bez ohledu na momentální vládní garnituru. Ješte v dobách, kdy jsem se naivně domníval, že počítačové aplikace a postupná elektronizace omezí byrokracii, jsem pracoval v několika úřadech jako analytik IS. Souboje úředníků na vrcholcích pyramidy každého státem zřízeného úřadu probíhají nepřetržitě bez ohledu na momentální plejádu vládních panáků. Dovedu si živě představit co se dnes asi děje třeba na takovém ministerstvu zdravotnictví (nebo vnitra) a také veškerý ten cirkus kolem kolotoče výměn některých mediálně profláknutých figur. Skoro bych si tipnul proč se nějaký, celkem neznámý, dětský hematolog nechá umluvit a naskočí do rozjetého blázince současnosti. Ale myslet je houby vědět, má co chtěl.
Brzy mi bude osmdesát. Mým třem sousedům, kteří umřeli na nákazu už žádné rady a rozumy nepomůžou. Uvědomuji si naléhavě s pravděpodobností hraničící s jistotou, že po mých onkologických transplantacích by moje nákaza byla rovněž jízdenkou do pryč. Nedávno jsem si vyslechl zážitky mého kamaráda, primáře z nedaleké nemocnice, kterak se nakazil a málem udusil s veškerou péčí a asistencí, kterou kolem sebe měl. Sedím doma a nezblázním se. Nosím roušku a občas si zajedu nakoupit do marketu blízkého městečka. Dívám se jak se blíží a přichází jaro a těším se, že snad ještě letos uvidím, jak u mne na dvoře rozkvete stará hruška.
