Polským Holandskem, polskou historií, pískem i traily na pobřeží Baltu

A je tady den třetí a Mirek vyskakuje z postele jako při budíčku, protože ho budí stejně jako včera nádherná obloha a světlo, které se pod závěsy v ubytku rozlévá po podlaze, jako by tam pejsek udělal loužičku.  

Ale nemusím nic uklízet, protože nám dovnitř načuralo sluníčko a tak Mirek má jednu nohu v cyklo kraťasech, jednou rukou jí cereálie a druhou se souká do dresu a hledá, kam to včera kopl ty kompresní ponožky a tady je jedna pod gaučem tak ještě najít druhou a jede se :-) 

A taky, že jo, dnes je v plánu projet trocha toho vnitrozemí, navštívit místa lidského utrpení, tedy dotknout se polské historie a pak drandit po pobřeží moře a taky si zajet nějaký ten trail, bo Mirek je horský cyklista a tak prostě nějaký ten adrenalin nutně potřebuje :-) 

A jen co vjedeme na erdesítku je tady první místo, jen kousíček od ní, kam vede úzká pěšinka. Je to místo masových poprav polských odbojářů, kteří byli internováni v nedalekém koncentračním táboře Stutthof.

Pomodlil jsem se na tomto místě tak hluboce, že ztichli i ptáci i jinak věčný vítr přicházející od moře. Amen. 

Ještě plný této bolavé chvíle nasedám na kolo, vracím se z hlubin lesa zpět na cyklostezku a mířím k dalšímu místu, kde se nacházelo peklo na zemi, přičemž peklo tohle, neslo název Koncentrační tábor Stutthof. Pokouším se vejít dovnitř tábora i s kolem, ale nedaří se mi ukecat ochranku a tak si tábor objíždím zvenku a možná je to ještě působivější. Stát venku za dráty a přemýšlet o tom, co člověka vede k tomu, že opustí to, co jej činí člověkem a začne sloužit obludnému zlu, jakým byl nacismus. 

A neříkejte mi prosím, že za to může jen Hitler, protože ten říkal jen to, co lidé chtěli slyšet. Bože, prosím, uvrhni všechny, kdo na tomhle měli podíl, lhostejno, zda ve skutcích či v myšlenkách, do nejhlubší propasti pekelné, protože tohle se nedá ani odpustit, ani zapomenout. A ba právě naopak, tuto vzpomínku musíme udržovat stále živou.    

Aby ti, kteří zde zemřeli poprvé, nezemřeli znovu a aby nikoho ani nenapadlo pokoušet o totéž. A je jedno, jak to bude nazývat. 

Mirek mlčky postál s hlavou skloněnou a přenesl se zpět v čase a slyšel štěkot psů, nářek mučených lidí, které nacistická ideologie označila za nepřátele a jeho myšlenky patřily těm, kteří zde zemřeli. Aby se nikdy a nijak již nic podobného nemohlo zopakovat. O to budu usilovat po celý můj život a k tomu mi dopomáhej Bůh.

Vyjel jsem pak ven z temného lesa, který tento lágr obklopuje a světlo, které přišlo z nebe mne vzalo do své náruče a konejšilo mou mysl, jakoby ke mě přišel můj anděl, podal mi kapesník a osušil mi slzy, pohladil mě po vlasech a postrčil dál po větru, který opět začal vát. Minulost nezměním i kdybych tisíckrát chtěl, tedy zatnul jsem zuby a uposlechl anděla, který na sebe vzal podobu větru a vyjel dál, protože na mne čeká Polsko a kraj, který se nazývá Źulawy. 

Což kraj podobný holandským poldrům, což je díky tomu, že jej vodě vyrvaly pracovité ruce holandských osadníků, kteří sem před staletími přišli stejně, jako přišli Němci k nám do Sudet, učinit z bažin úrodnou zemi. 

A je to kraj přenádherný a je z něj cítit historie a má bohaté kořeny nejen kulturní, ale i gastronomické, které jsou zde pilně udržovány při životě a já se jen těším, až si uvařím nějakou žulawskou specialitu, protože to je opravdu něco :-) 

Člověk jede zemědělskou krajinou, kde jsou na cestě malé vesničky s těmi nejhodnějšími lidmi na světě a toho já vždycky moc rád využiju a zastavím se na kus řeči s těmi, kteří mají ještě čas se bavit s někým úplně cizím a který v exotické ústroji lítá na kole mezi jejich poli a loukami s kravkami a nabíjím se tak, až se opět vrátím do takzvané civilizace, kde lidi mají všeho dost, až na ten čas :-)

A tak jsem se krásně projel krajinou rovnou jako stůl a vedlo mě to zase zpět k moři, protože koneckonců moře, to je prostě taková krása, že se člověk jen tak posadí do písku a dívá se a naslouchá a má úplně všechno, co potřebuje. 

A chvíli jsem nechal mysl odejít pryč a když se vrátila, byla plná krásy a čistá a lehounká a tak jsem zase nasedl na kolo a jel, protože písek byl jako asfalt. 

Ale nejen pobřežím moře je živ člověk a tak jsem to obrátil k borovicím, které lemují písečné pláže, protože právě tam, mezi Mikoszewem a Stegnou je krásný trail mezi borovicemi, který vede cyklistu kousek nad pískem, lesy a trávou. 

A tak se do něj Mirek pustil, aby si dal poslední z toho, co pobřeží Baltu nabízí. Projel si krásné cyklostezky, lesy i vesnice, projel se po březích moře, což je pocta, kterou Neptun neprokáže jen tak někomu a ztrácel dech v krkolomných stezičkách nad pobřežím, kde se nechal šlehat větvemi jeřabin a planých růží a bylo to nádherné.

A pak jsem přijel do Stegny, sešel ještě k moři, protože s mořem se musíte přivítat i rozloučit, aby o vás vědělo, že jste tady a až jednou splynete v jedno, aby vás poznalo, že jste to vy, ten starý známý. 

A pak jsem si zašel opět k Julce a viděl jsem v nabídce gulasz a kasze, tedy jsem si ho dal a bylo to vynikající, protože to byl guláš s pohankovou kaší a se salátem a bylo to úžasné.  

A že ke guláši odjakživa patří piweczko, dal jsem i ten gdańský Spejcal, jasny pelny :-) 

A protože to je vlastně všechno, co jsem vám chtěl říci, mešúrs, protože zbytek je ve filmu, tak se s vámi loučím a počkejte si na příští rok, kdy si chci projet pobřeží Baltu od Svinoústí po Gdańsk, což je bratru takových 480 kilometrů, ale s tím vy si hlavu nelamte, pohodlně se posaďte a tady je ten slibovaný film :-)

Tož nech vás opatruje Manitú aji  z Neptunem a u dalšího z mých článků na počtenou :-) 

Miroslav Václavek

Šumperk