Jsou různé sorty politiků. Je extra třída rozměru Winstona Churchilla. Poté jsou naivky typu Franklin Delano Roosevelt věřící na to, že s Josifem Džugašvilim se dá kamarádit a hrát kuličky. Jsou i postavy přitroublé a rozumu mdlého jako byl poslední velký předseda KSČ Karel Urbánek jenž světu roku 1989-90 sděloval, že je nádražák, že vlastně vůbec neví co po něm všichni chtějí a že ho nejvíc těší pěstovat fuchsie a že nerozumí proč mají všichni jenom ty požadavky. Jsou politici zločinní i alibisté. Jsou takoví co to dělají pro peníze. Našel by se i mnohý politický Pepek Vyskoč. Jsou dokonce i politici nezávislí - tahle velká záhada zbývá lidstvu k rozluštění. Na čem, že jsou nezávislí. Nakonec zůstávají podepisovači. Smutné figurky z příšeří vládních kabinetů jež třesoucí se rukou podepisují a podepisují a podepisují.
Ukradeno Gestapem a republikou Ceskoslovenskou. Tak se tvořily naše české válečné i poválečné dějiny. Rudá plutokracie. Vláda komunistického tehdy ještě neviditelna zhmotňující se na lejstrech přistrčených k podpisu zlostné a zakomplexované figurce naprosto neschopného prezidenta Beneše. Tak vznikly ony nechvalně proslulé edikty dnes nazývané Benešovy dekrety. Dekrety na krádež a legalizaci obludných zločinů jež jsou dodnes naší národní hanbou. Tyto dekrety vzaly miliony lidí a vhodily je do jednoho pytle. Zločince, nevinné i oběti. Proč? Protože to vyhovovalo komunistům. Vyhnání etnických němců mělo jeden hlavní cíl. Tím cílem bylo připravit Československo o miliony nekomunistických volebních hlasů. Tak se povedlo vítězství KSČ ve volbách v roce 1946 aby se poté čtyřicet čtyři let již žádné další skutečné volby nekonaly. Následná devastace Sudet, které padají dnešním přesídlencům na hlavu jak ekonomicky tak demograficky, svědčí o naprosté bezohlednosti spáchané na Československé republice a jejich obyvatelích. Zvláště v kontextu toho, že v době mobilizace v září 1938 se 70% občanů německé národnosti hlásilo dobrovolně k boji za demokracii v Československé armádě. Samozřejmě, že zbytečně. Tehdejší Československá republika o své nečeské občany nestála. Zcela podlehla své vizi nacionalistického miniimperialismu, praktikovaného z Prahy. Jestli jakýmsi hlavním heslem k vytvoření tehdejšího Československa bylo lživé tvrzení o Rakouskouherském žaláři národů, ironií osudu došlo jeho naplnění až v první republice. O tom svědčí nejlépe diskriminační národností pojetí volebního zákona kdy pro zvolení poslance německého muselo být dvojnásobek volebních hlasů než pro poslance českého. Jak se tomu stalo poté co Sudetoněmecká strana v roce 1935 vyhrála volby a Konrád Henlein -zastánce republiky Československé a antinacista- marně doufal, že na české politické scéně nalezne pochopení pro vytvoření skutečného společného a rovnoprávného domova pro všechny národnosti tehdejšího Československa. Odpovědí byly čachry s hlasy a jejich přepočítávání tak aby nejsilnější stranou v parlamentu byla vytvořena strana agrární. Vliv nacistů ze sousedního Německa musel poté zákonitě v SdP sílit a mnozí ze Sudetských němců na něj začínali slyšet. Není divu. Další vývoj je již dobře znám. Avšak to, že by jsme na něm připustili svůj podíl viny jsem ještě nikdy nikde z oficiálních míst neslyšel ani nečetl. A proto když nemá někdo čisté svědomí a nevládne demokraticky, zákonitě se musí dříve nebo později uchýlit k vládě pevné nezákonné ruky. Ke způsobům nemajícím nic společného s tisíciletou křesťanskou civilizací a demokracií, ale patřící ke způsobům nacistickým nebo bolševickým. Tak přišly na svět komunistické dekrety, dle podepisovače nazývané Benešovy. Kdo lže (jako Beneš) ten i krade. Krade dokonce i ukradené. Tak jako zcizil vilu židovské rodiny Popperů předtím již jednou ukradenou nacisty a daroval ji coby ambasádu příteli nejvěrnějšímu- SSSR. Jak symptomatické. Židi přece nejsou Češi a pro nacisty zase židé nebyli lidé. Inspirace je zcela zřejmá. Tento kabát z ostudy ušitý českým nacionalismem a komunismem je pouze malým promile onoho obrovského zločinu, který si nezadá s loupežemi a zločiny nacistickými. Nicméně vysvětluje úplně nejlépe. Jediný z českých politiků za celou poválečnou dobu od spáchání tohoto bezpráví jež měl odvahu omluvit se pronásledovaným a vyhnaným němcům na základě jejich německé národnosti byl Jiří Paroubek. Byť tu omluvu separoval na německé Sociální demokraty.
Nebát se a nekrást. To říkal Masaryk. Jeho motto nemohlo v této zemi nikdy dojít naplnění. Hanba nás nemine. Jedna vila se dá vrátit. Čest nikdy. Dokud zločiny budou posvěceny na zákon.
