Návrat na západ, z Bükku do Jeseníků

Jak jsem už včera napsal, Maďarsko je mojí zemí zaslíbenou, kterou miluji. A to odjakživa a je to v zásadě jeden z darů, kterého se mi dostalo shůry. 

A je to zároveň i důvod, proč se v sobotu brzy ráno budím v centru Miskolce, protože jsme sem včera dorazili z Egeru po túře na horských kolech pohořím Bükk a dnes nás čeká to samé. Jen z Miskolce do Egeru.  

Na střeše slyším déšť a tak se dívám na předpověď a ta mi píše, že až definitivně vylezu z betle, což je v brněnském hantecu postel, bude už po dešti a kosové si budou štěstím plést noty a jen co vyrazíme na cestu prodere se ven i slunce a bude nám svítit na cestu.

A taky, že ano, protože si dáváme snídani v podobě cappuccina a zákusku, neboť napráskat se jídlem před túrou nebo v jejím průběhu znamená cyklistickou sebevraždu a obé dodá tělu jak radost ze života tak i tolik potřebnou energii na cestu a přitom ho to nesejme. 

A tak lžičky cinkají o podšálky a servírky se usmívají a my taky, protože fakt přestalo pršet a tak si ještě u baru doplním své dvě láhve vodou, až po okraj, slušně plynulou maďarštinou poděkuji své köszönöm iveszem, čímž jsem kromě maďarských kleteb vyčerpal svou slovní zásobu a vyrážíme vpřed. 

Naviguji centrem města, kde se na chvíli stáhneme do undergroundu, ale jen proto, abychom podešli rušnou miskolckou tepnu v níž proudí automobily, tramvaje a autobusy a na jejím konci opět vystupujeme z podsvětí, kde Cháronové žebráků a žebraček natahují ruce, ale to si holenkové ještě počkáte, leda, že by mě dnes sejmulo auto. 

Pak rozprášíme pár houfů chodců a školních výprav a už nás cesta vede skrze Miskolc a jeho panelákovou a bezútěšnou periferií, která je stejně ohavná a bezútěšná, jako všude jinde v celém postkomunistickém světě, ale cyklostezka, která jí prochází přece jen dává naději, že vyvázneme. 

A taky, že ano, protože paneláky spolu s fabrikami propadlými peklu vzal ďas a my projíždíme čtvrtí rodinných domků a rušná komunikace se mění na vcelku příjemnou cestu vesnického charakteru a přijíždíme k vlakovému přejezdu, kde zrovna projíždí úzkokolejka do Lillafüred, což je letovisko u jezera, bratru osm kilásků od Miskolce. 

Nasazujeme tedy své obvyklé cestovní tempo a Bükk nás opět přivinul na svá prsa a rozprostřel nad námi ochrannou náruč hustého lesa, což je fajn, protože slunce kupodivu poslechlo předpověď počasí a vylezlo ven z rozedraných mraků a tančí na hladinách kaluží. 

Ačkoliv je sobota tak provoz je vcelku nepatrný a když už nějaký ten Maďar projede kolem nás tak musím říci, že tomu činí s maximální ohleduplností a opatrností a není výjimkou, když se za člověkem vleče dlouhou dobu a teprve je-li předjetí zcela bezpečné, objede nás s opravdu velkým odstupem. 

Což já, který jsem navyklý na řidiče za volanty automobilů a řídítky motocyklů s českými espézetkami přijímá s povděkem a musí konstatovat, že pokud by měl komentovat chování řidičů českých, nic lichotivého bych napsat nemohl.  

Neboť tutéž ohleduplnost jsem zažil například v Polsku a rovněž i na Slovensku, jen to Česko je tímto druhem civilizace a obyčejné základní slušnosti prozatím nezasaženo a účastníci silničního provozu se mnohdy na cestách chovají, jakoby zešíleli. Čest a sláva výjimkám, kteří jsou příkladem pro ostatní.  

Ale dost bylo stesků, protože jsme na cestě krásnou maďarskou přírodou a jsme v lůně pohoří Bükk a stoupáme k nebesům po asfaltce, po níž se občas mihne dolů sjíždějící cyklista a všechno je krásné, jako včera. 

Děláme krátkou zastávku na odpočivadle vysypaném makadamem a pojídáme něco proteinových tyčinek a pijeme vodu z vodovodu, což je hned po lesních studánkách s pramenitou vodou to nejlepší a teprve, když člověk takhle cestuje a je odkázán na "obyčejnou vodu," uvědomí si, jak mu vlastně moc chutná a jak je dobrá. 

Mezitím vysoko v korunách stromů lomcuje vítr větvemi a rád by se na nás dostal a znepříjemnil nám stoupání nahoru, ale Bükk se nám za včerejší námahu odměňuje a drží jej od nás dál. Poslouchám jak spolu hovoří a vítr naléhá: "Co ti to udělá, když jen trochu uhneš svými stromy stranou a já jim už dám, co proto." 

A Bükk větru odpovídá: "Na to zapomeň, jsou pod mojí ochranou, protože složili zkoušku z vytrvalosti a houževnatosti, nenechali v mém obýváku z trávy a hlíny ani jeden papírek, nehulákali na všechny světové strany a poctivě vyšlapali všechny mé stráně a krpály, které jsem jim dal do cesty. Tak už neotravuj a leť si po svých."

A vítr poslechl, protože zjistil, že s lesem nic nezmůže a ještě na rozloučenou vztekle zalomcoval za kliku v nejvyšších patrech větvoví a já jsem poděkoval lesu, nadechl jsem se a stal se opět jeho součástí. Součástí, která mu rozumí, protože jsem v lese vyrostl a les je můj domov. 

A ejhle, ani to moc nebolelo, jen trochu a projíždíme Lillafüred, kde je na můj vkus trochu víc lidí a kupujeme si něco suvenýrů na památku ve stánku u cesty, opět plynulou maďarštinou poděkuji a míříme k nejvyššímu bodu cesty a stoupáme nahoru táhlými serpentinami, jako bychom jeli po zmijím hřbetu. 

Ale lesa neubývá, nýbrž úplně naopak, houstne a na asfalt propouští jen malé skvrny, které tančí po prchavé okamžiky svého bytí a my jsme dosáhli nejvyššího bodu a teď to budou už jen rovinky a sjezdy a tak přidáváme na cestovní rychlosti a stromy se kolem nás míhají, až se změní na šmouhy, protože to konečně začalo trochu odsejpat, což znamená, že si to Mirek užívá a náramně si medí, že ho gravitace, která ho ještě před chvílí tlačila k zemi a hrozila strhnout zpět, pohání čím dá rychleji. 

A teď se rozestupuje les, což mi nedá, abych nezastavil a chvíli se nekochal oblinami protějších kopců, které jsou, jakoby z oka vypadly některému z karpatských pohoří a která jsou mi velmi blízká. Za chvíli přijíždíme na hvězdárnu  Bükki Csillagda nad obcí Répáshuta, odkud je překrásný rozhled a dáváme si malou přestávku u kávy, protože není kam spěchat. Do Egeru je to nějakých 25 kilometrů a bude to už jen z kopce a tak usedáme v tamní kavárně a můj pohled se toulá v dálavách zvlněných kopců. 

Když potom projíždíme směrem k sešupu do Egeru potkáváme partičku turistů  s batohy, přičemž jeden z nich na zádech vláčí obrovský kotel, ve kterém budou v hlubinách Bükku vařit maďarské speciality a docela rád bych se k nim, kvůli tomu perkeltu rád přidal, ale má cesta právě vede na západ, odkud jsem přijel a čas, který mi byl Bükkem dán na to, abych byl jeho součástí se pomalu chýlí ke konci. 

Tak tedy Mirek se pořádně uvelebí v sedle, naposledy si prokrví ruce, aby byly připraveny brzdit a promne si oči, aby dobře viděly na cestu, protože už jen malinkou chvíli a cesta se překlopí dolů jako na tobogánu a pak už bude jen joyride. 

A už je to tady, cesta se rozeběhla pod plášti mého horského kola a vzduch sviští kolem a Mirek se pekelně soustředí na cestu, aby se včas vyhnul dírám v ní a dával pozor na provoz a ještě si to při tom všem stačil užívat a taky, že si to užívá a Bükk, jakoby ho tlačil do zad, tak krásně plyne downhill, který má bratru dobrých deset kilometrů. 

A pak se les úplně bez varování najednou rozestoupí a kolem se rozlije údolí lemované posledními kopci a ještě si předjedeme nějaká děvčata a jsme ve vesnici. Jsme definitivně zpět v civilizaci a Bükk nás ve své majestátnosti pozoruje dokud mu nezmizíme nadobro z očí a nefrčíme po cyklostezkách, až do Egeru. 

Ostatně to, proč v Maďarsku jsou cyklostezky samozřejmostí a jsou v dokonalém stavu a u nás se jaksi nenacházejí mi nikdy nepřestane vrtat hlavou. Ale asi to souvisí s takovou tou obecnou neomaleností a již dříve zmíněnou negativitou, protože my si vůbec rádi znepříjemňujeme život a myslím, že ani nechceme, aby byl příjemný a hezký. 

Ale už je tady Eger a tak se musím soustředit na cestu a navigovat a dávat pozor na provoz a jsme tady, proplouváme uličkami s asijskými turisty zásadně se pohybujícími v pochodových útvarech a vítr cloumá deštníky u hospod, jakoby nám chtěl sdělit, že teď je pánem on, ale zajíždíme do jedné z uliček, která je tak úzká, že se tam bücký vítr nevleze a on tedy jen bezmocně převrací reklamní ceduli, aby si na ní vylil svůj vztek a hrozí nám na dálku pěstí z prachu zvednutého z dlažby. 

Protože jsme na ubytku, povídáme si s paní majitelkou a pak si stanovujeme cíle posledního večera v Maďarsku, což jsou opět pivo, jídlo a víno :-)  

A ráno vstáváme zase velmi brzy, protože nám v šest vyjíždí vlak do Budapešti a tak stihneme ještě kávu z automatu a je 06.02 a vlak se s cuknutím rozjíždí směr západ a my se uvelebujeme na sedačkách prázdného vlaku a díváme se na kopce tam v dálce a pocity jsou smíšené, ale krásné. 

Protože i když se člověk s něčím hezkým loučí, tak ví, že si s sebou veze všechno to důležité, kterého se mu tam dostalo. A pak v Budapešti snídáme cestou z Keleti na Nyugati na körútu a přijíždíme na nádraží, kde už stojí náš vlak a lezeme dovnitř a zavěšujeme kola. 

A západu přibývá, protože si povídám s Američany cestujícími po Maďarsku, ale jinak je obsah vagónu hotový babylon, neboť tam cestují Ukrajinci se zlatými zuby i Ukrajinky v lesklých sarafánech, maďarští cikáni a cikánky s dětmi kolem sebe i v břichu, jsou tam i Pražáci a jiné exotické národnosti a je narván k prasknutí a je to na čtyři hodiny náš svět. 

Než v Brně přestoupím na rychlík do Šumperku a jsem odpoledne doma. 

I když mé doma je od tohoto týdne i v pohoří Bükk. 

Stejně, jako je od loňského června i v Poloninách a Bieszczadech. 

Cestujte moji milí, cestujte tak, aby se vám navštívené kraje a jejich lidé zaryli hluboko pod kůži, protože jen tak se vám dostává poznání. 

A také toho, že život je nejkrásnější na cestě. 

A cesta, ta se vždycky nějaká najde, stačí věřit. 

Miroslav Václavek

Šumperk