Medvědím obývákem na Beskid Śląski

Probouzíme se a nebe se do rána zatáhlo. Jakoby oko slunce zavřelo víčka, ale jinak je příjemně. To znamená, že není pět pod nulou jako na Oravě. 

Lezeme ven z betlí, to je brněnským hantecem postel a jdeme na śniadaniu, tedy na snídani. Ve vedlejším penzionu již voní smažená vajíčka, klobásky, čaj, káva, pečivo a vůbec všechno, co takový ranní bufet nabízí a vězte, že v Polsku je toho vždy hodně a jen toho nejlepšího. Tedy nabírám si plný talíř, nalévám džusu a doplňuji energii, kterou dnes budu opravdu potřebovat :-) 

A pak zase nasedáme, upravujeme bágly na zádech, aby všechno dobře sedělo, zapínám navigaci a ta nás počíná vést směrem z Milówky na Kobylu. Což je vrch kolem kterého pojedeme. A tak se proplétáme uličkami a už jsme venku a pak přes kopec a jsme ve vesničkách pod Beskidem Śląskim. Což jsou hory u hranic s Českou republikou. 

Vesnice a vesničky jsou taky jako na konci světa, jen cesta se zdvíhá hned od začátku a snídaně plní svou funkci, protože cítím, jak mi dává sílu. Když vtom vjíždíme do lesa a vítá nás cedule, že jdeme na návštěvu k vlkovi a medvědovi brunátnému a měli bychom se tam chovat slušně. 

Což o to, jsme návštěvníci dobrých mravů a nehodláme krmit ani jednoho ani druhého a kdyby si některý z nich ukousl, vyzveme ho, aby to nežral, protože to zakazuje cedule. Ale dost legrácek, čeká nás Beskid a tak se dáváme na cestu dál. 

Cesta je hezká, ostatně proto tudy i jedeme, protože jsem ji vyšukal, že vede téměř až pod hřebeny a cvakáme tam pomalejší převody, neboť se zdá, že nás chce ze sebe shodit jako bujný kůň a naschvál se zaklání dozadu. 

Ale na nás si nepřijde a šlapeme a šlapeme a cesta nás vede horami, až končí a začíná kámen. Takhle nějak stavěli Římané své věčné cesty a bude tady po tisíce let, ale pro cyklisty to není, protože je to do opravdu velkého kopce a šutry jsou vysoké a tak namísto poskakování sesedáme a dáváme první turistiku tohoto dne :-)

Ale pak se opět ukáže asfaltečka a tak zase něco jedeme, když přicházíme do místa, kde definitivně přebírá vládu divočina a po chvíli přeskakujeme potok tekoucí přes cestu a jedeme k výškám. Výhledy začínají být z kategorie pohádkově nádherných a jak jsme výš a výš je to jako jízda v čase, protože se vracíme do předjaří. 

Dnes zvoníme na šelmy častěji než včera a to aby měly čas si nachystat prostírání a věděly, že jim jede svačina až pod nos, ale asi sežraly turisty, co tu šli před námi, protože nepotkáváme ani jedny, ani druhé. 

Projíždíme kolem nádherného vodopádu, který jakoby padal z nebe a cesta se náhle ztrácí. Prostě zmizela a před námi je jen jakási stezka mířící přímo do nebe, po které šel naposledy člověk tak před padesáti lety a je strmá, až se z toho točí hlava.

Nu což, zatínáme tedy zuby a bijeme se s Beskidem o každý výškový metr a stoupáme pomalu s opravdu velkým vypětím sil vzhůru. Nohy se boří do bažiny, kameny se staví do cesty, stezka se zvedá na zadní, ale my stále jdeme a najednou, jsme tady.

Je tady poměrně civilizovaná cesta, tedy vydáváme se po ní a jedeme vstříc hřebenům. Projíždíme vrcholovými partiemi hor, ale hřebeny jsou ještě hodně vysoko. A pak začíná další strmé stoupání cestou plné kamení, které klouzá pod nohama, ale dereme se vzhůru a jsme na hřebeni. Pohled do nitra Beskidu je úchvatný a dech beroucí. 

Hřebeny jsou beze stromů a tak se rozhlížíme na všechny strany a necháváme se opět přesvědčovat, jak nicotný je člověk a kdybych chtěl tak zvednu ruku a prstem propíchnu mraky, které jsou jen kousek nad námi a hned to vyzkouším a vzápětí spadnou první kapky, tak jsme vysoko.

Vítr třese se zbytky vegetace tam nahoře a tak se za rozhlížení po krásách hor vydáváme stoupáním na Magurku Wišlańskou a z ní zase dolů a takhle to bude celou po celou hřebenovku, jako v té písničce, že jednou jsi dole a jednou nahoře... 

A něco jedeme a něco jdeme, ale je to vlastně celkem fajn, protože tak máme čas a myšlenky na krásy přírody a plujeme po vlnách Beskidu a začíná pršet celkem fest, tedy se radíme, že vylezeme na rozcestí a z tam odsud to vezmeme po červené na asfaltku, která roztíná Beskid vedví a v již hustém dešti projíždíme krásný úsek nad propastí, která je zahalena v mlhách, jako cudná žena. 

Sjízdný terén se střídá s tím nesjízdným, ale i tak cesta ubíhá, ale to bychom nebyli v horách, aby to bylo již jen o sjezdech, protože děd Beskid nám do cesty postavil jedno opravdu lahůdkové stoupání a poprvé dnes jsem rád za mlhu, že nevidím do jeho konců :-)       

Protože je nekonečné a prudké a je to něco mezi horolezectvím a túrou a my krom báglů ještě máme svá kola a tak jdeme jako v Chilkoot Pass a není cesty zpět, síly vám dojít nesmí, tak je to jednoduché :-) 

Ale každý průsmyk, každé stoupání a každý kopec má svůj konec a tak i my jsme na Malinówě 1 117 m n.m. a odteď to už opravdu bude jen dolů, na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí a ono to zaklínadlo funguje, protože jsme na asfaltu a sjíždíme dolů a vylézá slunce a suší nás. 

A pak už to bylo po cyklostezkách přes Wislu do Ustroně a po přespání na druhý den přejezd do Třince a z tam odsud zase vláčkem domů.

V Třinci dýmaly železárny a vzduch byl prosycen zplodinami všeho druhu a tak jsem byl celkem rád, že jsme jen projeli. 

A tak zase někdy v horách, moji milí čtenáři. Nechejte se překvapit o čem vás napíšu příště a já se nechám překvapit úplně stejně a navíc to všechno prožiju a odmakám i na své vlastní kůži, ale budu o nalezené cesty bohatší a o to těžké, čím nás život tíží lehčí, protože lesy, hory a svoboda jsou ten nejlepší lék a to na všechno. 

A tady máte film, který vám Mirek taky natočil. 

Tož dovi :-)

Miroslav Václavek 

Šumperk