Kolektivní vina spáchaná na Němci, Čechovi nebo Rusovi je totéž, zločin

Dějiny lidstva jsou psány nejen jeho úspěchy a světlými stránkami lidské duše, ale bohužel i inkoustem temným, na který opravdu pyšní být nemůžeme. 

Současný válečný konflikt na Ukrajině, trvající již osm dlouhých let, kterého si drtivá většina lidí ráčila všimnout až nyní, co se přestěhoval i na stranu přivrácenou k Evropě je konfliktem, který je psán právě tímto inkoustem a který měl vypadat ale úplně jinak. 

Měla to být další Putinova květinová válka, jako na Krymu, kdy na Ukrajinu měla vjet ruská vojska a měla být vítána chlebem, solí a garmoškami a za pár dní mělo být hotovo, poté měla být Ukrajina rozdělena a nějaká část měla být cosi jako samostatná a zbytek měl být přičleněn k Rusku. 

Že tomu tak není vyplývá z toho, že ani etničtí Rusové žijící na Ukrajině po něčem podobném netouží a brání svoji svobodu a tak se zdá, že Rusko nakonec spolkne již jednou pozřené, tedy Krym a Donbas, bude k tomu chtít přístup po souši na Krym, bez ohledu na to, zda se na tom Rusko s Ukrajinou dohodnou a Ukrajina bude dotlačena k neutralitě. 

Což zajisté po právu nazýváme nezákonné a porušením mezinárodního práva, což v dnešní Evropě nemá co pohledávat, ale je tomu tak a je to naše realita. Rusko za tento akt čelí mnoha ekonomickým sankcím, což je zcela oprávněné, i když to je vlastně totéž, jako bychom střelili jednou ranou do nohy nejdříve Rusko a ranou druhou do nohy sami sebe, ale něco se udělat musí.

Nicméně můj článek není jen o tomto konfliktu, ale jde mnohem hlouběji. Neboť považuji za důležité připomenout v rámci objektivity nám samotným, že ani my jsme svého československého času nebyli jiní než dnešní Rusko a vojenskými agresemi jsme napadali své sousedy za účelem dobytí a anexe jejich území.

A to jak v případě dobytí města Prešporok, v němž se Slováci vlastně nenacházeli tak i například v případě Těšínska, které jsme dobyli v sedmidenní válce na Polsku, čímž jsme se stali tehdejším Ruskem. Tedy nejnenáviděnější zemí střední Evropy bez spojenců a přátel, i když vás budou dodnes přesvědčovat o opaku.

Naposledy jsme se o něco podobného pokoušeli v létě roku 1945, kdy naše jednotky vpadly do sotva osvobozeného Polska za účelem zabrání Kladska a dalších území ve Slezsku, přičemž naše jednotky byly Poláky vytlačeny zpět za hranici a Československo zanechalo další agrese na základě nesouhlasu s něčím podobným ze strany tehdejšího SSSR. 

A nejen tento pokus o dobytí cizího území na našem válkou oslabeném sousedovi, jehož armáda v květnu 1945 osvobozovala východní Čechy je třeba připomenout. Je totiž důležité ve světle veškerého násilí spáchaného na Ukrajině - přičemž je nutno podotknout, že oběma stranami - které po právu odsuzujeme, třeba říci, že jsme se dodnes nevyrovnali s genocidou spáchanou na našich občanech německé národnosti, kterým jsme přišili kolektivní vinu a několik desítek tisíc jsme jich zavraždili, tři miliony jsme jich okradli a vyhnali a to jen proto, že hovořili německy. 

K tomu je rovněž nutno přidat i to, že ti, kteří dnes kolektivně odsuzují Rusy jsou ovšem schopni o našich Němcích říci, že jim to patřilo a že se jim dostalo odplaty po zásluze. Takovéto lidské uvažování je ale kořenem zla, jehož jsme jsme svědky právě na Ukrajině a nejen tam. Přičemž pachatelem je ideologie nacionalismu, která z lidské bytosti učiní jen číslo ve statistice zavražděných, internovaných, znásilněných či umučených a z jeho souseda nepřítele. 

Já, který žiji v Sudetech, mám důsledky tohoto poválečného kataklyzmatu každodenně před očima a je to jak varovné tak i poučné. Neboť to, že jsem se narodil a žiji v pestré národnostní směsici, tedy v multikulturní společnosti mi dává za pravdu v tom, že něco jaká národní vina neexistuje a jde o výplod zločinecké ideologie. 

Protože znám spoustu dobrých Rusů, Němců a Čechů a znám spoustu špatných Rusů, Němců a Čechů. Jsou mezi nimi pachatelé i oběti, jsou mezi nimi viníci a nevinní, jsou mezi dobří a zlí a to úplně totožnou měrou. Nic si nenamlouvejme. 

Podlehnout mediálním tlakům na to, abych na svět začal pohlížet očima kolektivní viny je ale velmi pohodlné. Stačí jediné, poslechnout a zavřít oči a vidět jen, co chtějí, abychom viděli. Já ale mám oči otevřeny a vidím například tisíce Rusů žijících v naší zemi, kteří dávají svůj nesouhlas s ruskou agresí na Ukrajině na demonstracích v Praze. A vidím spoustu svých známých a kamarádů z Ruska, kteří dělají totéž.          

Nenechme prosím na něčí kabáty přišívat znamení kolektivní viny, je to stejný zločin, jako vést válečnou agresi. A jestli něco říci na závěr, pak kéž nás samotné vede tato válka k vyrovnání se s naší minulostí tak, abychom konečně našli odvahu poválečné zločiny spáchané na nevinných u nás pojmenovat a odsoudit a učinit tak vlastně totéž, co činí příslušníci ruské menšiny u nás. 

Protože teprve potom můžeme s opravdu čistým svědomím soudit zločiny jiných. 

Ovšem tak, abychom spatřili skutečné viníky, nikoliv to, co chtějí, abychom viděli.

K čemuž stačí dívat se očima oběti. 

A jestli má slova osvobodí alespoň jednoho člověka z kruhu nenávisti, kolektivních vin a kolektivních odplat, bude mi to tou největší odměnou. 

Minulost změnit nemůžeme. 

Přítomnost a budoucnost ovšem ano. 

Miroslav Václavek

Šumperk