Když chceš do nebe na Rysianku, musíš nejdříve projet peklem Oravy

A už je tu zas, ten jarní krásný čas a to znamená, že je třeba někam vyrazit a ztratit cestu. Říkáte si ale snad, co je to za nesmysl, jak a proč ztrácet cestu, vždyť bez cest se člověk nikam nedostane.

 Inu, máte taky pravdu, ale ztratit cestu znamená najít svobodu a utvořit si cestu vlastní. Ale abych to už déle neprodlužoval, jdeme na to. 

Seběhlo se to jednoduše a to jako vždy. Vzal jsem do rukou mapu, tedy virtuálně zajisté, protože ona mapa se nachází na internetu a počal jsem vymýšlet co a jak a kam se podívat, až sleze sníh a najednou to bylo.  

Přistupuji v Zábřehu do vláčku, kde sedí již kamarád s kterým to pojedeme a strkám dovnitř kolo, protože to pojedeme na horských kolech a vlak se rozjíždí a kolem ubíhá Haná. 

Pak vlak zamíří skrze Beskydy do Púchova, kde přesedáme a krajina okolo je opravdu přenádherná. V Púchově máme dostatek času a tak se podíváme i trochu po městě a zase frčíme dál  Další přestup je v Královanech, kde nás nabírá slovenská strela, tedy vláček motoráček a cestou v podchodu na nástupiště zjišťuji, že má přední brzda odešla do věčných lovišť, neboť ať mačkám jak mačkám tak nic.

Tedy, když se s námi vláček dál šine k Oravě kolem překrásných hradů hledám na gúglu, kde by mi to opravili, protože jen se zadní brzdou bych si na plánovanou túru netroufl. A tak telefonuji na číslo v Trstené, kde máme konečnou a kdosi to zvedá a mně padá kámen ze srdce, protože se domlouváme, že na mne ve firmě počkají a tak se uklidňuji a nijak mne nedokážou rozhodit ani zprávy, ve kterých nám známí píšou o výskytech medvědů v regionu kam jedeme. 

Po dvou hoďkách prohlídkové jízdy po krásách Slovenska vláček zastavuje, je konečná a my lezeme ven a já jedu na opravu a když přijedu je to jako v depu formule jedna, protože mám odložit kolo, tedy ho odkládám a přichází mechanik, cosi odšroubuje pronese diagnózu, že jsem bez kapaliny a doplňuje. 

Nevěřícně zírám na tu profesionalitu, kterou bych na konci světa nečekal a vykládám si s majitelem prodejny kol a v duchu spílám mému nedbalému mechanikovi v Šumperku, který se na to vykvákl. 

"Tak co jsem dlužen?" obracím se na pana majitele, ten jen mávne rukou a naúčtuje mi symbolických padesát korun, protože na tom trvám a téměř se za to omlouvá a já oběma děkuji dopředu i dozadu a jsem trochu pyšný i na sebe, že jsem dokázal vyřešit opravu hydrauliky i na konci světa a vyrážíme k ubytku, kde máme první noc. 

Za ranního kuropění po bohaté snídani a ještě bohatější večeři prokládaná jak pivečkem tak i pálenkou vyrážíme do ještě zmrzlé Oravy, protože je pod nulou a projíždíme kolem Oravské přehrady.  Nad její hladinou se tyčí jakýsi majestátní vrch pokrytý sněhem a ledem a jako výstražný prst nám kyne zdáli, abychom si to ještě rozmysleli. 

Ale my nedbáme a v hustém a nepříjemném provozu jedeme dlouho po březích přehrady než nás vysvobodí odbočka na Mútne, což je vesnice na jejímž konci je Mútńanské sedlo, kde hodláme překročit hranici. 

A tam již provoz řídne a čím dál jsme od civilizace tak je řidší a řidší, až je nejřidší a my přijíždíme do Mútného, kde vyhrává obecní rozhlas Holky z naší školky a my si namlouváme, že to je kvůli nám, prvním českým turistům a jdeme do si do Jednoty nikoliv pro med, ale pro nějaké limo. 

Paní prodavačka s námi zapřede hovor a protože všichni lidé z konce světa jsou hodní, milí a pohostinní, vaří nám kávu a půjčuje lžíci na jogurt a vůbec je hrozně fajn. Pak opět nasedáme na své bajky a zase do toho šlapem a projíždíme kolem Mútňanské pily, kde začíná turistické značení a vjíždíme do lesa a jedeme kolem řeky.

Tam nás vítá hezká lesní asfaltka a cesta se pomalu zvedá a počasí je krásné a nebe azurové takže nabíráme slušnou rychlost a po chvíli si uděláme malou přestávku u přístřešku ozdobeného dvěma medvědy, což nám připomene všechny ty včerejší zprávy, ale co, nějak bylo, nějak bude. Necháme to medvědovi, ten má větší hlavu :-)

A vyrážíme zase dál a cesta se zdvíhá víc a víc a asfalt se ztrácí pod nohama a my vjíždíme do bahna ze sotva roztátého sněhu a kolem cesty leží jeho bílé koláče, které ještě neodnesl čas. A pak to jde nahoru víc a víc, až je to celkem makačka, ale kvůli tomu jsme tady a pak se cesta vyrovná a končí. 

Dál je pouze sotva viditelný chodníček, kterým pomalu postupujeme a netrvá to dlouho a je tady Mútňanské sedlo. No a tam to všechno vlastně teprve začíná :-) 

Protože dole pod  námi je Polsko, které tam ráčilo spadnout do propasti, kterou musíme slézt i my. Protože do Polska jedeme a máme v plánu dobýt i Rysianku. To je taková chata na vrcholu stejnojmenné hory, ale jen si počkejte :-)

Spouštíme se tedy i s koly hlubokou a téměř kolmou strží a pak ještě a ještě, až jsme na jejím dně a cesta vede jen jedním směrem a to nahoru, což je teprve začátek toho nahoru. A když dosáhneme cesty, která ubíhá kamsi do mraků, děláme krátkou válečnou poradu a zjišťujeme, že to opravdu není vtip, ale cesta na Rysianku a tak se smířeni s osudem dáváme do toho. 

Po chvíli vyšukám, tedy najdu cestu, která je relativně povlovnější a opravdu, najíždíme na ni a užíváme si jízdy krásným lesem kolem vodopádů a stále a pořád nahoru a vracíme se na onu cestu, na které jsme začali. A tam je to opět opět o túře s kolem, které je třeba tlačit úděsným stoupákem plného šutrů. 

Ale když míjíme výhled na Tatry tak se zastavujeme a na chvíli zapomínáme, na co jsme se to dali a pak zase za tlumených kleteb mezi zuby se šineme vzhůru a přicházíme na okraj lesa, kde rostou krokusy a je vidět tak krásné panorama, že všechna příkoří jsou ihned zapomenuta. 

Chvíli se kocháme nekonečnými výhledy do hlubin Slovenska a dorážíme to nahoru a jsme tam, Schronisko Górskie PTTK Rysianka  1 299 m n.m. odkud je výhled vůbec ničím nerušený a jen koukáme do dálek a hloubek tam pod námi a nakupujeme magnetky na ledničku a zase nějaké to limo a je nám blaze.   

Ale po chvíli povinnosti opět volají, protože musíme dnes ještě dorazit do Milówky, kde je dnešní ubytko a véča a bahno a betla a tak se pomalu zase dáváme do pohybu a sjíždíme a scházíme z Rysianky cestou, kudy jsme se plahočili nahoru a je to na ten šup a pak zase můžeme nasedat a užívat si krásy dlouhého a ničím nerušeného sjezdu, protože jsme projeli horský a lesní terén a je to opět asfaltečka, která nás nese a pneumatiky šumí a bzučí tak jak to horská kola umí.

A tak projíždíme líbezné polské vesničky na úpatí hor Beskid Żywiecki, což jsou druhé nejvyšší polské hory, proti nimž jsou Krkonoše dětské bábovičky a cesta přitéká do řeky plné automobilů a blázince a tak s očima na stopkách přijíždíme do Milówky a tam do ubytka a shodit bágly a hned vedle je hospoda a mají tam źurek a bezvadné jehněčí, které pěstuje pan majitel a piweczko, takže po chvíli na naší dnešní cestě neshledáváme vad a když se skácíme každý do své betle, zavírají se nad námi vody milosrdného spánku.

Tak tedy pokračování zítra, protože zítra je taky den a kde pojedeme Beskid Śląski, ale nepředbíhejme, protože předbíhat se nemá a zatím se podívejte na film, který pro vás Mirek natočil :-) 

.   

Tak zítra dovi :-) 

Miroslav Václavek

Šumperk