Jméno 16 670

Jeho tělo bylo spáleno a jeho popel rozprášen. Nemá nikde svůj hrob, ale přesto žije v srdcích lidí na celém světě. Když někdo dá svůj život za život druhého uprostřed Osvětimského pekla žije život věčný nejen na nebesích, ale i v myslích a srdcích živých.

Svet existuje diky trem vecem: pravde, soudu a miru. Talmud Maxmilián Kolbe byl po otci Němec a po matce Polák, kněz a příslušník františkánského řádu. Vystudoval teologii v Římě aby se poté věnoval misionářské činnosti vydáváním křesťanských časopisů i v Japonsku kde působil šest let. Jím a jeho kolegy ve víře založený klášter v Nagasaki přežil i atomovou bombu, která zakončila běsnění druhé světové války. V roce 1936 se vrátil zpět do rodného Polska. Za tři roky začala druhá světová válka. Poražené Polsko - ze západu nacisty, z východu komunisty - se stalo generálním gouvernementem. Krutá vláda antikristova neznající slitování k ničemu a k nikomu započala. Miliony Polských vlastenců se daly do boje. Miliony jich byly internovány v koncentrácích. Miliony jich byly umučeny. Maxmilián Kolbe nebyl výjimkou. Už od počátku válečného konfliktu ve svém klášteře v Niepokalanówě poskytoval přístřeší a úkryt uprchlíkům, včetně několika tisícovkám těch nejvíce pronásledovaných, židům. Provozoval rovněž ilegálně amatérské rádio s informacemi o nacistické hrůzovládě.

17. února 1941 ho zatklo Gestapo. Byl převezen nejdříve do věznice v Pawiaku a poté byl internován v Osvětimi. Zbaven jména a lidství a očíslován jako kus 16 670. Osvětim, Treblinka, Sobibor, Majdanek, Chelmno. Jména kruhů pekla na zemi. Nikdy nesmíme zapomenout my kdož jsme lidmi a nikdy nedopustit opakování. Stroje na smrt. Průmysl na lidský tuk a vlasy. Zlatá žíla vytrhaných zlatých zubů. Masová výroba mrtvol. Z milovaných. Z dětí, žen, těhotných žen, mužů, starých nebo mladých lidí. Vystoupíš z vlaku a vítá tě zápach krematorií a zoufalství vyhlazovaných rodin. Obloha z popílku lidských těl. Nemluvňata provinivší se tím, že se narodila s Davidovou hvězdou na peřince. A pak už jen. Vysvléci se donaha a čekat až přijde řada.

Práce schopní byli odtrženi od těch k okamžité likvidaci a určeni k pomalé exploataci. Den za dnem obklopeni smrtí. Ve světě v němž je pánem, bohem i ďáblem esesák. Jeho blížící se nablýskaná holínka v níž můžeš spatřit jakousi tvář ve které se už nepoznáváš člověče, nemůže věštit nic dobrého. V červenci 1941 zmizel z Kolbeho bloku muž. SS - Hauptsturmführer Karl Fritzsch náhodně vybral deset vězňů, kterým určil jejich osud. Aby zastrašil další, kteří by pomysleli na útěk bude za každého zmizelého vězně deset jiných určeno k tomu aby zemřeli hlady a žízní v bloku 13. Jeden z vybraných, Franciszek Gajowniczek v zoufalství se slzami v očích vykřikl, že už nikdy neuvidí své dvě děti. Maxmilián Kolbe vystoupil z řady. "Co chceš ty polské prase" zeptal se překvapený hauptsturmführer. "Tento muž má dvě děti a ženu, nechte mě ať jej mohu zastoupit na jeho místě" řekl Kolbe. Esesák chvíli váhal, ale nakonec gestem přivolil. Pro něj nebyl člověk ani jeden z nich. Deset jako deset. Maxmilián Kolbe a ostatních devět mužů bylo přivedeno na místo kde měli podstoupit onu strašnou smrt. I peklo má své stupně. Tento spolu s tím kde MUDr. Mengele sešíval živé děti k sobě byl ten nejstrašnější. Když po dvou týdnech přišli vyklidit celu smrti, byl Maxmilián Kolbe spolu s dalšími třemi vězni nalezen ještě živý. Happy end nečekejte. 14. srpna 1941 jim byl vstříknut fenol do srdce. „Lékařem" SS. Ten jehož SS považovali za uprchlého byl poté nalezen mrtev v táborové latríně kam zesláblý nemocí a hlady spadl.

Dát život za život je oběť i dar nejvyšší. Těm kdo zahynuli život nevrátíme. Pamatujme si to. Ve městě kde žiji je židovský hřbitov. Na okraji města. Ghetto mrtvých. V minulých desetiletích se začal stávat ruinou. Po onom zázraku kdy jsme se vrátili zpět do rodiny Evropských národů se začal opravovat. Přispělo město. Přispěl kraj. Přispěl penězi i prací Němec vyhnaný námi v roce 1945 ze svého domova aniž by se něčím provinil. Skrze své mrtvé nacházíme své viny, naděje i to jak žít my živí spolu se sebou. Třeba se nám to jednou povede.