Jak jsme za komunistů sestřelili velení sovětské tichomořské flotily

Venku je listopad, brzy se stmívá, prší a je víc času na čtení. Tedy přijměte pozvánku k příběhu, ve kterém vás seznámím s tím, jak jsme usekli hlavu hydře sovětských strategických sil. 

Je pošmourné ráno sedmého února roku 1981 a na letištní ploše Puškinského letiště v tehdejším sovětském Leningradu je nastoupena tehdejší elita sovětských ozbrojených sil, nejvyšší důstojníci a velitelé sovětské Tichomořské flotily.

Minulý týden totiž probíhalo štábní cvičení v prostorách Námořní akademie, které mělo prověřit stupeň koordinace mezi jednotlivými složkami této zbraně a nakonec bylo konstatováno, že soudruzi maršálové jsou připraveni na výtečnou a dostalo se jim pochval z těch nejvyšších míst. 

Na jedné straně tedy stojí špalír maršálů a generálů a naproti nim zase nejvyšší straničtí, vojenští a státní činitelé města nesoucího název jednoho z největších zločinců, tedy V.I. Lenina. 

S každým projevem a vzájemným rozloučením stoupá přítomným pára z úst a je nutno říci, že kdyby prošla onou proslulou trubičkou na detekci alkoholu tak zezelená jak brčál, protože je jednak šest pod nulou a také se slaví úspěšné zakončení cvičení a vodkou se nešetří. 

Tak ještě poslední zasalutování a poslední maršál na němž je zlata jako na Tutanchamonově mumii nastupuje do letadla, kterým je sovětská létající rakev TU-104 začíslené v sestavě námořního letectva a zavírají se za ním dveře od této létající hrobky.

Tohle sovětské letadlo má mimořádně špatnou pověst i na sovětské poměry, protože padá jako mouchy po zimě a letět s ním je jako zahrát si ruskou ruletu. Ale v případě této dekapitace, kdy smrtka ušmikla hlavy třinácti maršálům a několik generálům a spoustě dalších důstojníků a jejich rodinným příslušníkům tenhle aeroplán nehraje roli. Pouze takovou, že je to okřídlený pohřební vůz.    

Protože jak užaslá delegace mávající letadlu s nejvyšším velením sleduje, tak letadlo byť ještě nedosáhlo vzletové rychlosti se náhle staví na zadní, jako jankovitý kůň a vystřelí téměř kolmo k šedému nebi a stojí v něm kolmo padesát metrů nad zemí a přihlížející v duchu peskují pilota za tu frajeřinu, kterou se podle nich chce blýsknout před sovětskou smetánkou. 

Když vtom se náhle stočí na pravou stranu, míří k zemi jako kámen, obrací se, až křídlem křísne o promrzlou zemi a vzápětí se roztříští na milion kusů a mizí v jednom oslnivém záblesku, kdy explodují jeho zásoby paliva, jímž je nacucáno na osmi a půl hodinový zpáteční let do Vladivostoku jako houba.

Šok, který přichází je drtivý a strašlivý a je zahájeno vyšetřování, které bylo nejdříve vedeno na podezření z terorismu, který spáchala některá z mocností západního světa, protože tomu tak velí všudypřítomná sovětská paranoia, ale po vyhodnocení záznamu o letu a hovorů v kabině je pachatel  záhy odhalen a Spojené státy to nejsou.

Protože pachatelem je to, že cestující nedbali pokynů pilota, kterým byl velmi zkušený podplukovník, aby se rozmístili rovnoměrně po kabině, ale shlukli se vzadu v ocasu letadla, neboť přední část si pro sebe vyhradila maršálská elita. Což jim samozřejmě nevadilo, protože mohli i nadále nerušeně tankovat své palivo, tedy vodku. 

Ale nejen to bylo příčinou této katastrofy. Protože v dobách všeobecného nedostatku a neschopnosti zásobit prodejní síť v celém SSSR, byly po dobu onoho týdne vykonávány nájezdy na leningradské obchody pro vjerchušku a v útrobách letadla se začaly shromažďovat televizory, lustry, bedny s pomeranči, oblečení, boty a jiné zboží včetně několika půltunových rolí papíru, které byly umístěny  v uličce a také nábytek. 

Zvláště ten, který byl v oněch dobách vyráběn u nás byl populární a tak není divu, že letadlo ztěžklo natolik, že je vůbec zázrak, že se odlepilo od země. I když tedy pro ně smůla. Neboť jak se dalo do pohybu, jeho přetížená zadní část byla příčinou toho, že byl vytvořen nežádoucí vztlak, který vedl ke startu v ještě nedostatečné rychlosti a pak se stalo i to, že role papíru se daly do pohybu čímž ještě vychýlily těžiště a poslední hřeb do letu zatloukl československý nábytek, jež se sesypal důstojníkům do klína a postavil letadlo na nohy. 

Pilot nemohl dělat vůbec nic. Z letadla při havárii vypadl ven jediný důstojník, který cestou do nemocnice s polámanýma nohama a páteří a popálený bez ustání drmolil jedině: "Křičeli, strašně křičeli," než cestou zemřel. 

V letadle zahynulo celkem padesát příslušníků nejvyššího velení sovětské Tichomořské flotily, včetně 13 admirálů a 3 leteckých generálů, 11 kapitánů 1. stupně, jednoho plukovníka, 13 vyšších a nižších důstojníků (včetně posádky letadla), praporčíka, praporčíka a staršího námořníka a několika manželek a dětí.

Tedy náš československý nábytek byl přitom, když došlo k naprostému ochromení sovětské Pacifické flotily, tedy i ponorkového loďstva s balistickými raketami na palubách a jak se ruská generalita vyjadřuje, k zacelení této díry ještě zcela nedošlo.

Inu, kdo s čím zachází tím také i schází. Když byl pohřeb tak smuteční hosté museli před obyvateli Leningradu tajit na jaký pohřeb to jdou, protože všechno bylo přísně utajeno. A to natolik, že vdovám se dostalo oficiálního oznámení o smrti jejich manželů, až v roce 1997. Že byl velitel Tichomořského letectva vyhozen je nasnadě, i když byl 6 000 kilometrů daleko. 

Oficiální památník byl odhalen až v roce 2017. 

Miroslav Václavek

Šumperk