Mährisch Schönberg, město, kde žiji. Brána Jeseníků.
Nízký Jeseník a jeho odlehlé vesnice mají své kouzlo.
Tohle panorama má člověk, žije-li v Šumperku, každý den před očima.
Zvlněná krajina polí, která se začíná zvedat k nebi.
Krajina, kterou naši německy hovořící předci za staletí tvrdé práce vyrvali nelítostné přírodě.
Ale tam nahoře je to jiné.
Tady je člověk daleko lidem a blízko Bohu.
Ráno, ještě za tmy se nechá vyvézt někam nahoru a jde a již jen žasne.
Jakého probuzení se mu dostává.
Jak zvedá se opona tmy a začíná nebeské představení.
Jak na scénu vstupují herci v záři slunečního reflektoru.
Jak obzory odkládají škrabošky mlh.
Jak z temnot povstávají cesty.
Je to zázrak Stvoření, kterému jsme přítomni každý den.
Neumíme si příčinu té krásy vysvětlit, ale když se z ní budeme radovat, je to odpověď.
Ani v divadle nevidíme scénář, jen hru.
Z jesenických štítů zbylo po milionech let jen málo, ale i to je dech beroucí.
Zvláště, umí-li se člověk včas zastavit.
Umět se zastavit a uvědomit si svou roli je začátkem.
Jedině tak se naučíme opravdu vidět.
Že propast je nakonec to, co nám staví most ke kráse.
Že světlo je příčinou stínu.
Že vrcholy, ke kterým míříme nejsou koncem, protože se nad nimi klene nekonečné nebe.
Že ztratit cestu znamená nalézt jinou.
Že barvy jsou protijedem na strach.
Že vybělené kosti stromů nám dávají poznat samy sebe.
A také to, jak jsme malí. Ale jen proto, abychom zkrotili svou pýchu.