Jak vybrat peníze z cizí karty a nekrást

Sudety jsou svět sám pro sebe, zvláště ty naše, moravské a slezské, kde se pro jadrné slovo i skutek nechodí daleko. Však jen posuďte sami, co se mi přihodilo - a ať mi visí, jestli jsem vám lhal... 

Jak jsem si tak dnes z bankomatu vybíral něco hotovosti, abych měl na skývu chleba, přitočil se ke mě jesenickými větry ošlehaný mužíček a zatahal mne za rukáv: "Že budete tak hodnej pane a vyberete mi peníze?" zamžoural zpod obrouček svých brýlí tak, že prostě bylo vyloučeno, abych odmítl.

"Tak pojďte, já vám poradím, jak na to," pronesl jsem a pán počal rozhořčeně mávat pažemi.

"Kdepak, já už hovno vidím, vyberte z toho pět tisíc. Z důchodu," dodal pán a já jsem tedy v dobré víře vsunul kartu do chřtánu stroje. Ten počal rachotit a domáhal se PINu.

"Ja, počkejte, chvilku, už ho mám," vytáhl pán pomačkaný cár papíru. "To je ono, to mi dala sousedka s sebou. Ona temu rozumí asi jak já. Já vždycky nekeho poprosím a on ty penize z teho vybere."

"Počkejte," vzbouřily se ve mě mé pořádkumilovné geny po vídeňské prababičce, zatímco bankomat vyplivl peníze.

"Šišimarjá, vždyť nás všechny zavřou. I se sousedkou," vykřikl jsem zhola zbytečně za mizejícím pánem, který onen obnos vložil do tobolky.

"Sere pes!" rozloučil se se mnou pán ještě zdálky a splynul s tepem šumperské Hlavní třídy. Ale co se rozčiluješ vole? Promluvil ke mě náhle můj vnitřní hlas. Vždyť jsi v Sudetech a přesně tohle je ten náš sudetský gemütlichkeit.

Tedy jsem se uklidnil a napadlo mne, že kdybych se nalézal v úplném srdci Sudet, tedy v mém rodném městě Römerstadt, pán by na mě vykřikl: “Pča pes,” (čtenář si už to správné krátké i na správné místo doplní sám) neboť na mé rodné straně Altvatergebirge užíváme této mutace. A na straně této, která je hranicí s hanáckym bócánim se občas do města přišedším venkovanům připlete do jinak spisovné češtiny, jak jí u nás v moravských a slezských Sudetech hovoříme, zase nějaký ten hanákismus. 

Jiných rozdílů, ale mezi námi Sudeťáky není. A o tom, jak ke mě putovala ztracená taška mého švédského bratrance zase někdy příště. Ať té neformálnosti není na jeden příspěvek do blogísku příliš :-) 

Miroslav Václavek

Mährisch Schönberg