Včera tomu bylo patnáct let ode dne, kdy byla Česká republika přijata zpět mezi vyspělé národy a země a stala se po dlouhých desetiletích diktatur a zločineckých režimů opět součástí normálního, svobodného a civilizovaného světa.
Doslova se tak dá říci, že jsme utekli hrobníkovi z lopaty neboť stav ekonomiky a společnosti zdevastované šesti lety nacismu a čtyřiceti čtyřmi lety režimu neméně zločineckého, tedy komunistického nás na počátku let devadesátých zanechal ve stavu zbídačeném a ve stavu klinické smrti.
Organismus společnosti nefungoval, srdce bilo jen nitkovitě a puls byl již spolu s dechem téměř neznatelný. Naše země umírala na sepsi a otravu, byla okradena o roky bouřlivého rozvoje svobodné části evropského kontinentu, který díky tomu, že patřil do části, která byla osvobozena angloamerickými vojsky, dostal pomoc ve formě Marshallova plánu.
Který jsme ovšem my sami, dlužno podotknout, sami odmítli v Moskvě i ústy syna prezidenta Masaryka. Nemůžeme tak z tohoto po desetiletí trvajícího úpadku a nesvobody vinit nikoho jiného než sebe, protože jsme o tomto směřování rozhodli hlasy našich prarodičů v roce 1946, kdy jsme si v posledních relativně svobodných volbách svými 42% hlasů pro KSČ sami nasadili popravčí smyčku kolem krku a na své ruce nasadili pouta.
Nelze se tedy divit tomu, že ostnatý drát, který nás dělil od normálního a demokratického světa, rozvíjejícího se zcela normálně ve všech oblastech života byl zároveň i dělicí čárou dvou zcela rozdílných světů. Na straně jedné bylo světlo, ekonomický rozvoj, bohatnutí společnosti a vysoká životní úroveň, zatímco na straně naší to byly koncentrační tábory, popraviště, ničení lidských životů, beznaděj, potupa a neproniknutelná tma.
Když se ale protrhly mraky i nad naší zemí a takzvaný socialismus, což byla ohavná a obludná stalinistická diktatura se rozplynul jako smrad, který dusil naši zemi, dostali jsme i my šanci k normálnímu životu. A to zvláště potom, co nám bylo normálními evropskými zeměmi nabídnuto stát se členy dosud exkluzivního evropského klubu nejbohatších a nejrozvinutějších zemí světa, tedy EU.
Naštěstí a to je třeba také velmi nahlas zmínit, jsme se nezachovali stejně jako v roce 1946, kdy jsme dobrovolně zvolili zlo a odmítli jsme jak Marshallův plán, tak i normální způsob života a v referendu jsme se národně ke vstupu do EU rozhodli.
Nyní po patnácti letech členství, kdy již můžeme bilancovat a dávat na misky vah je nám, dle posledních průzkumů veřejného mínění tato otázka jasná nikoliv stejně, ale i ještě více. Neboť pouhá desetina populace by byla pro vystoupení z EU v případném referendu, neboť vnímá naše členství zcela negativně.
Otevřené hranice, volný pohyb zboží, kapitálu a služeb, garance lidských práv, hluboký a po desetiletí trvající mír, pracovní možnosti v členských zemích, kdy jsou našim občanům přiznávána práva a výhody zaměstnanců toho státu, ve kterém pracují, včetně penzijního, zdravotního a sociálního pojištění, studium ve kterémkoli ze států EU pro naše děti, finanční příspěvky, kterých jsme dostali za bilion a tři sta miliard korun českých na to, abychom si vystavěli infastrukturu zdevastovanou desetiletími nacismu a komunismu.
To jsou argumenty zcela jednoznačně převažující nacionalistické haraburdí naskládané na misce druhé. Ke kterému musíme přihodit ještě i hlínu z válečných a masových hrobů, popel umučených v koncentrácích nacisty a komunisty, ostnatý drát, Zyklon B a papír s rozsudky smrti, vězení či společenské degradace.
Ano EU není ideální, k čemuž je nutno doplnit, že také nikdy nebude. Protože ani náš svět a ani náš život ideální a dokonalý není. Nicméně těžkosti a potíže s tím spojené jsou přirozenou cestou k tomu, abychom nedostatky a vady na kráse formou diskuse řešili a onomu ideálu se alespoň, co nejvíce přiblížili. Protože to je podstatou svobody a demokracie. Která vývoj k lepšímu nijak nepotlačuje, neboť dobrým je.
A naší zemi přeji jediné, aby se co nejdříve vyléčila, protože ze všeho nejvíce připomíná pacienta s depresí, který přesto, že je bohatý, slavný, svět mu leží u nohou, je respektován, obdivován a mají ho rádi, utápí se v černých myšlenkách a krásy světa není schopen vnímat.
Proto mu zvolme za lékaře nikoliv ty ještě více nemocné a depresivnější, ale ty, kteří jsou zhmotněním zdravé mysli a dokáží společnost léčit podáváním hodnot, optimismu, energie, pozitivního myšlení a radosti z prosperity, svobody a demokracie.
A pokud jde o mne a případná tolik omílaná negativa spojená s naším členstvím v EU.
Kde vlastně jsou?
Nevidím ani jedno.
Zato spoustu skvělých a krásných pozitiv.
Asi nejsem nemocný depresí.
Protože nechci.
A abych se vrátil na začátek k názvu článku. Evropská Unie nás utiskuje?
Jedině přátelským objetím.
Evropská Unie nám sahá do kapes?
Jedině, aby nám dala.
Miroslav Václavek
Šumperk
