a nerozdmýchávat dále svojí nekompetentní, nesamostatnou politikou možnost dalšího rozšíření ozbrojeného konfliktu a prohloubení mezinárodní krize. O nás bez nás, tak by se dala nazvat opětovně nefungující smlouva.
Již před jejím podpisem, při setkání zúčastněných v Minsku, jsem si položil otázku, zda má jednání šanci na reálný úspěch, bez účasti toho aktéra, kterého se smlouva týká nejvíce.
Nebo zda tímto přejímá Putin oficiálně plnou zodpovědnost za další činy separatistů a přiznává zodpovědnost i za ty minulé.
Mocnosti se při řešení ukrajinské krize nechovají zodpovědně. Jednají z pozice síly a o sféry vlivu. Přetahují se o píseček a bábovičky někoho jiného. Domlouvají smlouvy, které se neplní a ani plnit nemohou.
Neplní se především z toho důvodu, že se rozhoduje o něčem, bez účasti jedné z nejvíce zainteresovaných stran, o kterou tady jde především. Pokud nebudou povstalci dostatečně respektováni a nebude dle toho s nimi jednáno, tak se stěží dosáhne účinné dohody.
Lze těžko uznávat, neřkuli naplňovat něco, co se předem neodsouhlasilo, nedohodlo, pouze byly předány podmínky a pak vyžadováno jejich plnění.
Separatisté mají svoji hrdost, navíc podpořenou dosavadními vojenskými úspěchy. Nebudou chtít působit jako loutky Kremlu, i když jeho pomoc přijímají. Zde se úloha Putina a jeho vliv v konfliktu přeceňuje a vede zřejmě k mylným závěrům a zbrklým jednáním. Dosavadní vývoj situace a možný vznik celého nárazníkového pásu mu ovšem zřejmě vyhovuje.
Petro Porošenko by se měl konečně chovat jako kompetentní, zodpovědný rodič, který respektuje jednání svého dospívajícího syna či dcery a jejich snahu a vůli jít více nezávislou, či vlastní cestou. Nevolat hned vnější pomoc, nejlépe nákupem pořádné rákosky v podobě dalších zbraní, ale uvědomit si touhu po svébytnosti celku a jednat s ním s patřičným respektem, moudře, státnicky. Zvláště když sám se svými donucovacími prostředky zcela selhává.
Americké zbraně poslané na Ukrajinu, o které Porošenko žádá, by jen legitimizovaly a zcela otevřely cesty všem druhům zbraní a další podpory z Ruska směrem k separatistům.
Situaci nelze řešit účinně vojensky, s více zbraněmi a dalším rozdmycháváním konfliktu, při rostoucích obětech na obou stranách a s nebezpečím přerodu v ještě vážnější konflikt a vlekoucí krizi celosvětového rozsahu.
Pokud chce Západ měřit stejnými metry, tak by měl prakticky ctít demokratické principy a nejen se jimi ohánět. Měl by si uvědomit, že tady nejde o skupinu pučistů, teroristů, ale projevuje se zde nezlomná vůle a potřeba celku (lidského či územního) být respektován, uznáván i za cenu lidských obětí, a bez ohledu na hrůzné podmínky války a nejistot.
Bez podpisu zástupců separatistů a předchozích jednání s nimi na bázi rovný s rovným, je jakákoli fungující smlouva jen zbožným přáním všech přímo či nepřímo zúčastněných. Déle trvající konflikt zvýší jen nenávist nejen obou ukrajinských stran, s negativními důsledky daleko do budoucna pro nás pro všechny.
Pokud se chce zamezit spekulacím o tom, do jaké míry Putin ovlivňuje chování separatistů, tak je rovněž třeba, aby se začalo seriózně a přímo jednat s jejich zástupci.
Pan Putin není jejich legitimní představitel i přes míru vlivu , co na ně má, a navíc zde zřejmě vystupuje s poněkud odlišnými zájmy a cíli, ač mnohé mohou být společné.
Míra jeho skutečného vlivu se ukazuje i dle toho, jak jsou a budou povstalci dále schopní a ochotní naplňovat dohody stávající.
Teprve přímým jednáním vzniklá dohoda má největší naději na své naplnění a odbourání mnohých spekulací i o jeho působení na celý konflikt.
Mocnosti by taková setkání a dohodu z toho vzniklou mohly společně zaštiťovat a garantovat.
Ne vyřešit, ale pomoci už konečně účinně zažehnat tuto vlekoucí krizi a zaměřit společnou pozornost na další palčivé problémy globálního charakteru, např. v podobě rostoucí hrozby od islámského státu a jeho teroristických odnoží.
Ty ohrožují naši svobodu a životy již ze své podstaty pro nás pro všechny, bez rozdílu hranic a bez možnosti jakéhokoli vyjednávání či dohody.
