„Kdo mluví o slušnosti, není slušný,

kdo mluví o morálce, není morální“. Tyto slova zazněly z úst Miloše Zemana během duelů v televizi či rádiu. Proč ale? Proč paušálně odmítá pan Zeman jakoukoli debatu na toto téma? Má zde zřejmě mnohé co skrývat, jedná se totiž o jeho největší slabinu.

Veškerými debatami a duely kandidátů na prezidenta se táhla jak červená nit úporná snaha zdiskreditovat Karla Swarzenberga pomocí pomlouvačných, lživých kampaní, týkajících se jeho příbuzných, což je typický komunistický manévr a chování ještě z dob před revolucí. Vytvoření umělých, nekonečných debat, překrucování slov pana Swarzenberga  a snaha vyvolat strach občanů z něj, především v otázce Benešových dekretů. Laciné poukazování na fakt, že Karel Swarzenberg je člen vlády a podsunutí nepravdivé domněnky, že za politiku vlády, a s ní spjatými reformními  problémy, může pan Swarzenberg.

K takovýmto neférovým, populistickým a dokonce žalovatelným krokům se jistě neuchyluje člověk se silným morálním kreditem a slušným jednáním. Byly to prachsprosté podpásovky a pouze zvýraznily pochybnosti o úloze Miloše Zemana v době jeho vlády a po té. Počínaje opoziční smlouvou, tak , jak byla nastavená panem Zemanem a Klausem , která zasadila do naší společnosti podhoubí a kořeny silného korupčního prostředí, s jehož důsledky se dodnes potýkáme. Nicméně  teprve za této vlády odkrýváme více její projevy a protagonisty, coby vršku ledovce.

Při poslechu nahrávky rozhovoru bývalého poradce Šloufa s mafiánem Mrázkem, kde byla zřejmá jistá podřízenost v projevech Šloufa vůči Mrázkovi, který ho úkoloval, se pak Miloš Zeman nejenže silně nedistancoval od svého bývalého poradce, ale měl tendenci ho obhajovat tím, že dotyčný nebyl dodnes z ničeho obviněn, že nebyl odsouzen.

Pan Zeman je jistě velmi schopný rétor, ale žel schopný zřejmě  všeho, aby dosáhl po dlouhé abstinenci (nikoli alkoholové) toho, co je pro něj jistě nejpodstatnější, a to MOCI, což celý průběh kampaně jednoznačně dokumentuje. Pan Swarzenberg , naopak, musel veřejně čelit zřejmě největším nehoráznostem za dobu své dlouhé politické kariéry, včetně té exilové.

.

Karel Swarzenberg  je zde vlastně perzekuovaný dvakrát, vytýká se mu odchod mimo republiku, z doby, kdy mu bylo 11 let, a nemohl ve své vlasti žít. V exilu byl republice navíc mnohonásobně více nápomocný a užitečný, než by byl jako vězen či zcela eliminovaný.

Vztah k národu se nevyjadřuje dle toho kde žijeme, zvláště, když nemáme jinou možnost, ale tím jak se člověk chová ke svým bližním, spoluobčanům, jaké má národní cítění hlavně v srdci a ne pouze na jazyku,  a jak to projevuje dlouhodobě svým chováním a činy.

Vytýkat exil člověku, který v té době byl pouze malý chlapec, bylo tedy další ukázkou nečestného jednání pana Zemana a potažmo jeho podporovatele Václava Klause, který se ve finále vyjádřil v duchu, že při zvolení ministra zahraničí prezidentem by zvažoval emigraci. Zvažoval by tedy chování, které předtím označil za důvod odmítnutí Karla Swarzenberga jako budoucího prezidenta.

Je  obdivuhodné, jakým způsobem a s jakým nadhledem se ministr zahraničí celé kampaně zhostil, přestože musel zároveň vykonávat svoji funkci, na rozdíl od důchodce Zemana, který měl čas pouze pro svoji propagaci.

Při této sebepropagaci byla zajímavá  i Zemanova neschopnost odpovědět na otázku Věry Čáslavské, proč prosil o podporu komunistickou stranu. Místo odpovědi na nepříjemnou otázku útok. To je typický rys projevů pana ‚Zemana.

Je velmi příznačné, že duely se děly i v době  Palachova  týdne,  v době  demonstrace  vůči komunistům. Vůči  těm komunistům, kterým se Miloš Zeman upsal jako čertu, vůči těm komunistům, kam si  přišel pro pomoc, aby si více pojistil nejvyšší funkci na Hradě a v naší zemi.

Ukázkou Zemanovy účelové demagogie a neférovosti je rovněž holedbání se vyšším hospodářským růstem za jeho vlády, ve srovnání s nynější, neberoucí v potaz rozdílné celosvětové a vnitřní podmínky.

Ani u závěrečného  proslovu kandidátů jsme se u Miloše Zemana nepotkali se státnickostí, ale s podbízivým apelem na nerozhodnuté voliče, na rozdíl od Karla Swarzenberga, který hovořil o sjednocení naší společnosti, včetně slibu naprosté nadstranickosti a pomoci znevýhodněným.

Prezident má být především morální autoritou, důvěryhodný a má charakterizovat slušnost ve svém jednání , pouze takový prezident nám může navrátit mezinárodní kredit vybudovaný Václavem Havlem, který jsme za doby prezidentství Václava Klause postupně ztráceli, včetně rozrůstající se rozpolcenosti  ve společnosti. Politiky Václava Klause by byl pan Zeman jistě zřejmým pokračovatelem a k potřebným ozdravným změnám nejen v  politice, ale celé společnosti, postavených právě na slušnosti a morálce, by zcela jistě nedošlo.

Cyklista Lance Armstrong  přiznal nezdolnou  touhu po vítězství, jako důvod svého dopingového zneužití.  Je příznačné, že toto přiznání přišlo v době, kdy Miloš  Zeman demonstroval svou nezkrotitelnou touhu po moci a vítězství v prezidentských volbách. Má být ale náš prezident další Paroubek , či Klaus?

Bedlivě proto prosím zvažme, jaký charakter politiky chceme do budoucna mít a kdo ji bude po dalších 5 let v naší vlasti a navenek reprezentovat, a jakým způsobem.