Tak nám začala školka. Která maminka to zažila, ví, že to není úplně snadné ani pro ni – svěřit potomka do cizích, byť zkušených, rukou – ani pro dítko, které bylo dosud zvyklé na nepřetržitou společnost maminky.
Odstartovala tedy institucionální výchova, která bude synka provázet – jak pevně doufám – celá příští dvě desetiletí. Zatím je to spíše taková „zvykačka“ na jeden, nanejvýš dva dny v týdnu, přece jen je náš kluk ve svých necelých třech letech jeden z nejmladších. Zatím úplně nepochopil, že půjde o pravidelnou docházku a důležitou součást budoucího života a pobyt mezi dětmi bere spíše jako zpestření.
Váhali jsme, zda využít školku pro naše dítko už tak brzy, ale zatím nelituji. Již nyní pozoruji pozitivní efekty a posun. Více se rozmluvil a konečně pochopil, že ty plíny už mu nesluší. Pomohly srandovní malé záchůdky. Bez nich se nám to nedařilo vysvětlit už rok :). Bohužel se ale začínáme potýkat s různými nemocemi, které redukují úspěšnost plánované docházky zatím spíše „padesát na padesát“.
Co vlastně od mateřinky očekáváme? Určitě to, co k životu patří, ale s milujícími rodiči to jako jedináček nepozná: kolektiv a s ním související přirozený boj o pozice, nutnost rozdělit se a sdílet, nové podněty i povinnosti. Najde si kamarády a naučí se poslouchat cizí autority. Rodiče nikdy nedokáží být tak všestranní, aby nabídli dítěti takové spektrum aktivit, jako kvalitní předškolní zařízení. Našeho synka například úplně fascinuje paní učitelka, která hraje na klavír. Ale je pravda, že tatínkové to často vidí trochu jinak. Ten náš chce zásadní věci naučit synka sám. A má pravdu, protože tyhle důležité věci se ve školce ani ve škole neučí - jak rozdělat oheň, jezdit na kole, jak zacházet s kapesním nožem, řídit auto. Já jen doufám, že nezačne s výukou už o víkendu.
Návrat do školky s naším klukem byl pro mě velmi příjemný. Vzpomínám si, že za mého dětství byl dohled nad dětmi mnohem striktnější než dnes. Snad každý si živě vzpomíná na povinné dojídání u oběda. A to nezbytné odpolední spaní. Dodnes si pamatuju přesně vzor na peřince, který jsem denně nedobrovolně studovala celý polední klid. Dnes už to naštěstí není tak dogmatické, školka je vstřícnější k individualitám.
V čem je ale skutečná nezastupitelnost školky? Neplatí náhodou nadčasově to, co už před lety shrnul známý spisovatel Robert Fulghum?
Všechno, co opravdu potřebuju znát o tom, jak žít, co dělat a jak vůbec být, jsem se naučil v mateřské školce. Moudrost mě nečekala na vrcholu hory zvané postgraduál, ale na pískovišti v nedělní škole. Tohle jsem se tam naučil (a já vybírám):
- O všechno se rozděl.
- Hraj fér.
- Nikoho nebij.
- Vracej věci tam, kde jsi je našel.
- Uklízej po sobě.
- Neber si nic, co ti nepatří.
- Když někomu ublížíš, řekni promiň.
- Před jídlem si umyj ruce.
- Splachuj.
- Žij vyrovnaně - trochu se uč a trochu přemýšlej a každý den trochu maluj a kresli a tancuj a hraj si a pracuj.
- Když vyrazíš do světa, dávej pozor na auta, chytni někoho za ruku a drž se s ostatními pohromadě.
- Nepřestávej žasnout….
