Být spokojený s tím, co nám život nadělil, tomu se v této pohádce naučil jeden hloupý Honza...
Kdysi dávno žil v kovárně u lesa kovář Matěj. Se svoji ženou měli jediného syna Honzu. Honza byl mladík pohledný a leckterá dívenka se za ním poohlédla. Při muzice holky v kole proháněl a hlavy jim pletl. Ale jak říká jedno moudré pořekadlo: "Co po pěkném taléřku, když na něm nic není?" Honza byl totož také líný a domýšlivý povaleč, který si ničeho nevážil a práci se vyhýbal. Svým rodičům dělal jen samé trápení.
Jednoho dne se rozloučil s maminkou a tatínkem a že si jde své štěstí do světa hledat. Marné bylo lamentování a domluvy rodičů, aby k rozumu přišel a začal si má vážit toho, co má!
"Snad ve světě k rozumu přijde!", povídá uplakaná kovářka svému muži, když se jim Honza ztratil v dálce za lesem.
A jakpak se Honzovi ve světě vedlo? Velice špatně. Nebyl zvyklý pracovat a krásy se ještě nikdo nikdy nenajedl. Živil se jako ten poslední pacholek u jednoho tuze bohatého a lakomého sedláka.
Trávu kosil, seno obracel, hnůj dobytku házel, dřevo štípal a pluh za volem tahal. Mockrát si u poloprázdného talíře vzpomněl na rodnou kovárnu, kde mu nic nescházelo.
A když mu u sedláka vypršela roční smlouva, Honza si to bez dlohého rozmýšlení zamířil rovnou k domovu.
Ale něco mu ta služba u sedláka přece jen přinesla. Poznal, že všude je chleba o dvou kůrkách a dobře se vede jen těm, kteří nezahálí. A když se po roce Honza vracel ze světa domů a takhle si zpíval:
Cestičkou pro pěší
půjdu si pro štěstí,
vezmu to oklikou přes aleje.
Potkám-li mrzáka, slepého žebráka,
štěstí mu nasypu do kabele.
Vždyť mi nic neschází,
štěstí mě provází,
mladý jsem, chytrý jsem
dobře mi je.
Za nějaký čas se oženil se sousedovic pihovatou Aničkou a naučil se kovářskému řemeslu. A všichni si ho začali vážit jako moudrého a pracovitého člověka. A dobře se mu vedlo. Ještě dnes se ozývá z kovárny u lesa zvuk jeho kovářského kladiva...
