Tvrději, ale férově

Otázka vůdcovství je citlivá věc – každý vůdce chce být podepsán pod úspěchy. A když dojde na problémy, většinou se začne ohlížet na svoje partnery a připomínat „kolektivní“ stránku věci. V politice to platí dvakrát.

V posledních měsících jako by zde všechno podstatné zařídil jeden člověk. Maká seč může. Samozřejmě důchody zvýšila koalice, koalice zachraňuje evropské peníze, koalice prosadila třetí sazbu DPH. Stejně tak platí, že když něco nejde, je to problém všech tří koaličních partnerů. Ale jak často říkám – tvářit se, že dobré věci jsem zařídil já, potíže zavinili partneři, to je legitimní politický styl. Je to střet marketingově zdatného dravce s gentlemansky (až příliš gentlemansky) naladěnými partnery, kteří nechtějí zvyšovat napětí a raději ustoupí.

Osobně mám pro postoj klidnější a smířlivý značné pochopení, protože také vím, že nyní – právě v těchto klíčových letech - je nutné prosadit řadu zákonů či kroků, které nesnesou odkladu. Jenom namátkou potřebujeme zavést alespoň dočasně systém nazývaný nehezkým slovem kurzarbeit, je nutné dokončit protikorupční zákony, máme před sebou zásadní změnu penzijního systému, ještě neskončily diskuse o služebním zákoně, je tady mnoho sociálních problémů, hledáme efektivnější financování školství a také způsob, jak udržet kvalitu vysokých škol (především ekonomických a technických) a hlavně – jak pomocí investic udržet dynamiku průmyslového růstu. To všechno jsou problémy, které je nutné vyřešit. Jenže vyřešit je musíme v koalici.

Aby vůbec mohla fungovat, je třeba dát jasně najevo, že existují hranice, které prostě překročit nelze, kde již sebeobětování přechází do popření vlastní důstojnosti a konec konců také hraničí s aktem sebevraždy. Nikdo nemůže vážně předpokládat, že partneři strpí dravčí jednání nekonečně dlouho a ještě s úsměvem.

Pak je ale na stole otázka, jak toho dosáhnout. Jak formulovat ony jasné hranice – i když nejsou udělány z mříží nebo elektrického drátu.

Je to těžký úkol. Připomíná to výchovu dítěte. Když mu mnoho měsíců necháte volné pole s tím, že může všechno nebo prakticky všechno, hodně obtížně mu pak budete vysvětlovat, kdo je šéf a kdo menší šéf. Bude to chtít hodně vytrvalosti, neústupnosti a tvrdosti, také hodně diplomacie a umění poznat okamžik, který je ideální pro kompromis. Zvláště těžké to je ve chvíli, kdy neposlušné dítě má zkrotit stejný rodič, který mu povolil uzdu.

Samozřejmě v politice jsou věci poněkud jednodušší, protože tu přece jenom nemáme dětské povahy (i když několik infantilních jedinců by se v parlamentu našlo). I noví politici (tvářící se však jako „nepolitici“) vědí, že žádné perko nelze natahovat donekonečna a že prasklá pružina napáchá obvykle obrovské škody. Tím myslím, že příští měsíce by mohly být racionálnější, než v dětském příměru. Ale bude třeba si jimi projít a tentokrát si prosadit svou musíme my.