Pokud jde o energetické zdroje, nemáme na výběr. Celkem jasně to ukázala víkendová hrozba Vladimíra Putina, že pokud Evropská unie nepůjčí Ukrajině, Rusko opět stopne dodávky plynu. Sibiřský plyn tak zůstává významnou zbraní v rukou ambiciózní mocnosti, která si velmi dobře uvědomuje, jaký nástroj v něm má.
Jaké jsou další možnosti České republiky? Arabská nebo norská ropa, jejíž ceny mohou kdykoli zase vyletět do neuvěřitelných výšek, to zřejmě nebude. Jakkoli jsou slibné tak zvané „zelené“ energie jako biopaliva, sluneční články nebo větrné a vodní elektrárny, v příštích desetiletích mohou při vší snaze opravdu pokrýt jen malou část české poptávky. Samozřejmě spousta energie se dá ušetřit přechodem na efektivnější technologie a úsporami, strategickou energetickou potřebu to ale neřeší.
Samostatnou kapitolou je uhlí, naše jediné domácí fosilní palivo v dostatečném množství. Přestože je nyní již celkem zřejmé, že dříve nebo později dojde k prolomení těžebních limitů přinejmenším u hnědého uhlí, spoléhat se na tento zdroj by bylo nejen krátkozraké. Zaprvé jeho zásoby našim potřebám tak či onak dlouhodobě nestačí, zadruhé přináší jeho spalování celou řadu negativních dopadů na životní prostředí, které neřeší ani nákladné odsiřování. Konečně třetím argumentem proti energetickému uhlí je fakt, že bychom tuto neobnovitelnou fosilní surovinu mohli v budoucnu využívat mnohem efektivněji jinak, než pouhým spalováním.
Zbývá tedy jaderná energie. Rizikem je řešení úložišť jaderného odpadu a teoretická možnost úniku radiace. Havárie v Černobylu v roce 1986 byla ovšem naprostá výjimka, při níž totálně selhala obsluha reaktoru. Aby technici dostali prémie, svévolně povypínali nebo ignorovali hned několik bezpečnostních varování. To už naštěstí není možné. Často citovaná havárie elektrárny Three Mile Island roku 1979 v americké Pensylvánii měla na rozdíl od Černobylu za následek pouze paniku evakuovaných obyvatel. Od té doby byla bezpečnostní opatření mnohonásobně posílena a moderní reaktory žádné podobné havárie nepostihují.
Ve světě nyní pracuje skoro 450 jaderných elektráren o celkovém výkonu 372 GW. Podíl jádra na světové výrobě elektřiny je zhruba 17 procent, jsou ale země, kde je tento podíl podstatně vyšší (Litva a Francie cca 80 %, Belgie 60 %). Jaderné elektrárny se budou stavět dokonce i v tak energeticky soběstačných zemích, jako je Saúdská Arábie. Na rozdíl od saúdského království ale Česká republika jinou alternativu nemá. Aktualizovaná koncepce státní energetické politiky proto počítá s tím, že do roku 2050 se zvedne podíl jaderné energie na energetickém mixu v ČR ze současných 15 na 25 procent a že budou dostavěny dva bloky elektrárny v Temelíně a dva v Dukovanech.
Osobně si myslím, že by bylo třeba zvýšit tento podíl ještě víc a v Temelíně vybudovat nové elektrárenské bloky celkem čtyři. Takové rozhodnutí bude ale především otázkou peněz a hlavně nabídky tří soutěžících společností (zájem má americký Westinghouse, Atomstrojexport z Ruska a francouzská Areva). Kdo z nich bude další temelínské bloky budovat, by přitom měla určit především cena, údajná politická rizika jsou podle mne zbytečně nafukována. Na rozdíl od zmíněného plynu totiž v jaderných elektrárnách držíme v rukou pomyslné kohoutky my sami.
Milan Urban
