Průmysl chce euro a průmysl nás živí

Průmysl nás živí. Češi nežijí z bankovního sektoru (i když někteří samozřejmě ano), nežijí ani ze služeb (i když někteří ano), ani ze zemědělství (někteří ano, ale těch je hodně málo). Asi 40 procent obyvatel země žije z průmyslu.

Když připočítáme stavebnictví, jsme pohodlně nad 40 procenty. A na tuto masu jsou navázáni ti, kdo žijí ze služeb, většina zemědělců a tak dále… Protože nebýt prosperity lidí zaměstnaných v průmyslu, nebylo by komu poskytovat ony služby (cizinci jsou ekonomicky významní, ale situaci nezachrání) a tak dále.

To jenom velmi krátce na úvod, aby bylo jasné, že hlasům z průmyslu bychom měli naslouchat.

Jde o euro. Jako v podstatě každý odborný problém v České republice, tak i euro se stalo politickým tématem. Se všemi zápory, které k tomu patří. Klady příliš nevidím.

Dostali jsme se do podivuhodného prostředí úvah.

Na straně jedné stojí radikální tvrzení, že euro je krachující měna, která se brzy rozpadne. Poslouchám to stejné od roku 2010. Jsou to stejná slova, stejné argumenty, stejné konstrukce. Sedm let se má euro každým dnem zhroutit. Pořád k tomu ještě nedošlo. A zjevně ani nedojde.

Na straně druhé, pravda méně hlasité, se občas objeví hlasy, že bez eura jsme odkázáni na postupné, ale neustálé zaostávání za špičkou. Tohle poslouchám ještě o chvíli déle. A také se to nějak neděje, ve skutečnosti nezaostáváme, spíše naopak – jakkoliv naše tempo přibližování se nejlepším připomíná mnohdy spíše nekonečný závod dvou kamionů na dálnici, kdy jeden jede 110 a druhý 110,5 kilometru za hodinu. Každý řidič ví, co mám na mysli. Jenže za to nemůže ani tak euro, jako spíše mnohdy neujasněná hospodářská politika země.

Diskuse o euru by měla být založená na odborném základě, nikoliv na ideologických představách některých lidí. Přičemž v řadě případů možná mnohdy ani nejde tak o jejich ideologický fundament, ten by byl ještě pochopitelný. Mnohdy jde jenom a pouze o otázku osobních ambicí. Na jedné i druhé straně – Bohužel.

Podle mého je hlas průmyslu nedostatečně vnímán – jak ze strany politické reprezentace, tak i ze strany obyvatel. Všichni chtějí růst, všichni chtějí vyšší příjmy, vyšší životní úroveň, ale neposlouchají názory toho sektoru ekonomiky, který k úspěchu přidává největší díl vlastního podílu. Jakou to má logiku? Ve skutečnosti vůbec žádnou.

A tak se objevují věty jako „euro ne, nechci další vliv Bruselu“. Samozřejmě jde o prohlášení obsahující fatální chybu v principu – jen na okraj totiž Brusel (jako centrum EU) nemá s eurem v podstatě mnoho společného, protože centrem eura je Frankfurt nad Mohanem a rada guvernérů, tedy hlavní města jednotlivých zemí, které euro používají. V tomto směru je Brusel jenom jednou z mnoha metropolí.

Co v tom můžeme číst? Je to čistě politické prohlášení vycházející z poznání nějaké nálady společnosti a z toho, že vlastní voliči jsou k euru rezervovaní. Ještě větší problém mají s EU, tak není nic lepšího, než to spojit do jedné věty: Ne euru, ne Bruselu. Jde o naplnění osobních politických ambicí, s odborným hodnocením to nemá nic společného.

V zemi, kde v podstatě permanentně probíhá cosi, jako politická krize, jenom je někdy ve fázi krize studené, nicméně připravené přejít ihned do fáze horké, je požadavek „Diskutujme o tom jako o odborné věci“ trochu z jiného světa.

Ale přesto: Pojďme diskutovat o euru, jako o ekonomickém problému. Ono se totiž euro nezhroutí, nepadne, nesesype. Určitě ne z ekonomických důvodů. Bude zde dále a dříve nebo později musí padnout skutečné české rozhodnutí Ano či Ne, přijmout nebo odmítnout. Lze být chvíli chytrou horákyní, nebýt ani nahý, ani oblečený, ale nelze to dělat nekonečně dlouho.

A v této diskusi by zodpovědní politici měli sice naslouchat lidem, to jistě, ale především by měli vážit argumenty, které znějí z průmyslu. A snad by i měli alespoň trochu odložit osobní ambice a přemýšlet o státu a občanech jako o něčem, co není vlastním majetkem či součástí holdingu, ale co je společným prostorem nás všech.