Česká republika je země s poměrným volebním systémem. Proto je logické, že žádná strana vládní koalice nemůže naplnit svůj program na 100 procent. To ovšem nikoho nezbavuje odpovědnosti vůči svým voličům a povinnosti, udělat pro splnění volebního programu vše, co je v jeho silách. Právě v těchto dnech takovou zkouškou prochází ČSSD.
Církevní restituce byly, jak máme asi ještě v živé paměti, jedním z klíčových témat volební kampaně. Sociální demokracie přitom vyslovila jasný a srozumitelný názor – nejsme ani proti odluce církví od státu, ani proti nápravě historických křivd. Odmítáme však způsob, jak jsou církevní restituce předchozí pravicovou vládou pojaty. Největší problém pak vnímá sociální demokracie ve výši náhrad a v takzvané „inflační doložce“. Proto je nutné, aby nová vláda otázku církevních restitucí znovu otevřela. To byla jasná a srozumitelná programová priorita a voliči i na jejím základě dali ČSSD důvěru.
Mimochodem – stanovisko ČSSD bylo přesně a jen toto, a o nějakém znárodňování hovořili jen naši neféroví političtí oponenti.
Volby nakonec dopadly tak, jak dopadly. Vznikla současná vládní koalice, jejíž jednotlivé strany jsou v této otázce rozděleny. Znamená to ale, že má ČSSD tuto prioritu opustit a s mávnutím rukou odmítnout například návrh referenda o této otázce?
Podle mne bychom se měli inspirovat u našeho koaličního partnera. Když probíhal spor o lustrační zákon, neváhala KDU-ČSL hrozit opuštěním koalice. Jistě, snad nikdo by si nepřál rozpad vlády ještě před hlasováním o její důvěře. Ale lidovci tento problém vnímají jako svoji prioritu, kvůli které jim voliči dali důvěru. A kvůli které se musí občas riskovat.
ČSSD zatím do podobného rizika nejde. Docela přitom lituji Alenu Gajdůškovou, které byl svěřen náročný, avšak nesplnitelný úkol vyřešit zmíněný problém přesně dle pořekadla o vlku a koze. To fungovat nebude, a občané to ani nejspíš také neocení.
Ve slavném filmu Miloše Formana „Přelet nad kukaččím hnízdem“ mne - jako mnohé z nás -fascinovala scéna, kde se Jack Nicholson pokouší vytrhnout ze země těžký ovládací pult, rozbít s ním okno a utéct tak z nenáviděné psychiatrické léčebny. Okolo stojící pacienti jej zaujatě pozorují, a když se úkol ukáže nad jeho síly, začnou se smát.
Na to ovšem Nicholsonův hrdina řekne: „Alespoň jsem to zkusil!“ Smích opadne a nakonec, když už je skoro vše beznadějné, se jeho záměr podaří někomu jinému.
Inspirujme se tím, přátelé, a pojďme to alespoň zkusit!
