Optimistický prázdninový koktejl

Těsně před prázdninami se objevila taková malá hromádka v podstatě velmi příznivých ekonomických zpráv. Ale popravdě – zase vzato objektivně je nutné říci, že u řady z nich je třeba pečlivě sledovat, co bude dál.

Zpráva první. V hrubém domácím produktu na obyvatele jsme předstihli Slovinsko, dosavadního postkomunistického premianta. To by byla výborná zpráva zvláště v případě, že by se rostoucí výkonnost české ekonomiky rychleji projevovala také v rostoucí životní úrovni a snižující se nezaměstnanosti. Měli bychom někdy lépe poslouchat Českou národní banku. Ta již několik měsíců nabádá stát i soukromé společnosti k tomu, aby se vstřícně stavěly k růstu mezd.

Jinak platí, že druzí mezi postkomunistickými státy jsme byli v podstatě vždy nebo by se dalo říci, že v patách Slovinců kráčíme historicky či tradičně. Nynější rychlý posun před Lublaň je ale spíše důsledkem tamních problémů a dosti vážné ekonomické krize, než našich rychlých a odvážných tahů na branku.

Zpráva číslo dvě říká, že v žebříčku konkurenceschopnosti, který pravidelně vydává Světové ekonomické fórum (WEF), se po dlouhých letech neustálých sestupů dostala Česká republika ze 46. místa skokem na místo 37. Stačí ale jenom trocha pečlivějšího zkoumání a zase je jasné, že posun není ani tak výsledkem prudkého zvýšení konkurenceschopnosti České republiky, jako spíše problémů mnoha zemí, které byly před námi. A podobně je zajímavé, jak se podařilo několika sdělovacím prostředkům dostat tuto informaci mezi žhavé novinky navzdory skutečnosti, že WEF zveřejnilo svoje každoroční výsledky loni v září.

Ale k výsledkům. Popravdě jsme se konečně dostali alespoň na úroveň roku 2011, nicméně jsme tragicky zaostalí za stavem ještě starším. O konkurenceschopnosti z roku 2008 (a nebo snad dokonce z roku 2006!) si můžeme nechat stále jenom zdát. V podstatě zlepšujeme pořadí, ale co se týká „skóre“, tedy ohodnocení země podle specifických kritérií, jsme na tom pořád nedobře. S jistou dávkou ironie bychom mohli říci, že po dlouhých letech boje za konkurenceschopnost, jak jí uskutečňovaly pravicové vlády Mirka Topolánka či Petra Nečase, jsme se pod levicovou knutou Bohuslava Sobotky dopracovali alespoň na dohled výsledků, které měly kabinety sociální demokracie 1998 až 2006. Gratulujeme (si)! Ani urputná snaha pravicových kabinetů o pomoc konkurenceschopnosti země nedokázala napáchat takové škody, abychom se neudrželi na druhém místě mezi postkomunistickými státy. Na prvním jsou Estonci.

Zpráva číslo tři: Česká republika vyšle do neevropských zemí čtyři diplomaty specializované na odporu agrárního obchodu a také 14 nových specialistů pro oblast ekonomické diplomacie. Náklady na tento krok nejsou malé, půjde ročně o desítky milionů korun (to nejsou jenom platy, ale také prostředky určené na podporu jednotlivých akcí). Osobně jsem přesvědčen, že to je správná cesta, že zvláště v některých specifických oblastech může posílení diplomatické přítomnosti opravdu významným způsobem pomoci obchodu. Ale bude dobré sledovat, jak se vyvine obchod se státy, kam takto lidsky investujeme za takové tři nebo čtyři roky. Nepochybuji o tom, že se tato investice ukáže jako opravdu správná.

Tolik k optimismu do prázdninových dní a doufejme, že až přijdou podzimní deště, budeme mít ještě pořád dobrou náladu z ekonomického vývoje.