Máme koncepci. A teď činy…

Vláda schválila energetickou koncepci České republiky, což je v podstatě skvělá zpráva. Aniž bych byl fanda na nekonečné množství koncepcí všehomíra, vize budoucnosti energetiky je potřeba.

Je to zvláštní odvětví, kde ekonomické vztahy fungují složitějším a dlouhodobějším způsobem než jinde. Ale má to svá ale...

Kladem koncepce je, že patří k dokumentům realistickým. Pro rok 2040 předpokládá energetický mix výroby elektřiny v této podobě: 46 až 58 procent jaderná energetika, 18 až 25 procent obnovitelné zdroje, 11 až 21 procent hnědé a černé uhlí a 5 až 15 procent zemní plyn. To je racionální předpoklad – tedy přesněji řečeno, racionální cíl.

A v tom je nemalý rozdíl. Je to předpoklad nebo cíl? Podle mého osobního názoru nemá smysl, abychom v podobě vládou a parlamentem projednávané koncepce formulovali pouhé předpoklady. Tak závažný dokument jako je aktualizace energetické koncepce musí mít v sobě silu závazku. Takže nyní bychom měli začít pracovat na tom, aby byl tento závazek splněn.

Deklarovaný podíl jaderné energetiky znamená postavit minimálně dva nové bloky. U obnovitelných zdrojů se zdá, že tohoto cíle by mohlo být dosaženo s podporou relativně nízkou a v rozumné výši – určitě by bylo zajímavé začít nově přemýšlet především o využití vody v dalších přečerpávacích elektrárnách. Hnědé a černé uhlí v případě energetiky znamená hnědé uhlí a zamýšlený cíl předpokládá opravdu vážně přemýšlet a následně konat ve věci, kterou eufemisticky nazýváme „vládní limity těžby“. Pokud chceme z hnědého uhlí v roce 2040 vyrábět až pětinu elektřiny, a navíc dál vytápět sídliště levnou elektřinou z uhlí, pak dost těžko můžeme před tímto problémem utéci.

Co se zemního plynu týká, je jasné, že tam jde o jediný problém – o cenu. Plyn je v Evropě zatím nekonečně drahý na to, aby mohl reálně konkurovat jiným zdrojům. Tím je vše dáno a nemá smysl věc složitě pitvat. Pokud výhledově a dlouhodobě cena poklesne, pak by podíl plynu na produkci elektřiny opravdu mohl dosáhnout nějakého údaje v rámci určeného koridoru. Pokud se cenově plyn nezmátoří, pak je jeho úloha diskutabilní. A to vůbec nemluvím o tom, že plynová závislost na Rusku asi není právě to, co bychom v této době preferovali.

Ekologickým organizacím vadí jako obvykle jádro a také fakt, že koncepce byla přijata před rozhodnutím o limitech těžby hnědého uhlí. To je poněkud absurdní představa. Podle toužebných snů Greenpeace by si nejprve měla vláda svázat ruce tím, že by zavrhla jádro, slíbila nekonečnou budoucnost Horního Jiřetína a přísahala věrnost bohům slunce, větru a hnijících procesů, pak by teprve měla definovat dlouhodobé cíle. Dámám a pánům z podobných lobbyistických organizací lze vzkázat jediné – úkolem politika je pracovat na tom, aby za deset nebo pětadvacet let měli občané této země k dispozici dostatek energie za přijatelné ceny. To je skutečně politické rozhodnutí. Pokud chtějí Greenpeace opravdu prosadit jinou (svojí) koncepci, ať jdou do politiky a získají dostatek hlasů. Pak k tomu budou mít mandát.

Vláda udělala malý krok k tomu, aby v české energetice zavládla jasná představa o jejím směřování. Ale přijetí racionální koncepce nebolí, není to ve skutečnosti příliš velké politické riziko. Nyní je třeba učinit také několik daleko bolestivějších skoků k tomu, aby tato představa nezůstala jenom shlukem slov na papíře. Tedy rozhodnout o uhlí a o jádru.