Mediální zkratka hovoří jasně – elektřina zdraží příští rok o procenta kvůli podpoře fotovoltaiky a dalších obnovitelných zdrojů. Vláda totiž rozhodla o dalším zvýšení dotací, tentokrát o 7 miliard. Proč proboha? Opravdu to musíme udělat?
Skutečnost je složitá a souvisí jak s historickými kroky, tak i s „manažerskou prací“ posledních dvou pravicových vlád. Zajisté, podporovat obnovitelné zdroje by musela každá demokratická vláda bez ohledu na politické zabarvení. Základy této politiky byly totiž položeny o desetiletí dříve, v druhé polovině devadesátých let, a také o pár úrovní výše, než je česká vláda. Dokonce výše, než je EU.
Příběh začíná v roce 1992 na Summitu Země v brazilském Rio de Janeiru, kde se světoví státníci dohodli na boji proti změnám klimatu. Výsledkem této dohody byl v roce 1997 Kjótský protokol. Ten obsahoval závazek všech civilizovaných zemí snížit globálně emise skleníkových plynů do roku 2020 o 5,2%. Česká republika (která se k němu připojila roku 2001) měla přitom jakožto vyspělá průmyslová země (například spolu s Německem) snížit svůj objem emisí dokonce o 8%. Nepřijmout tento závazek by znamenalo postavit se do stejného kouta s USA, ovšem bez jeho ekonomické síly.
Takové byly tedy globální ekonomické podmínky, podle kterých by se skutečně musela řídit každá česká vláda. Problém ovšem nastal v praktické aplikaci těchto závazků. V roce 2005 byla do českého práva implementována evropská norma o podpoře obnovitelných zdrojů energie – jak každý ví, EU totiž v zájmu rozvoje ekonomiky vsadila právě na ně a ne například na drastické snižování spotřeby elektřiny. To byl ovšem bohužel nadlouho poslední systémový krok, který v této záležitosti česká vláda podnikla.
Už Topolánkova a Fišerova vláda nebyla schopna reagovat na radikální snižování cen fotovoltaických panelů, hektický růst solárních parků dále podporovala, a proto u nás došlo k „solárnímu“ boomu. Prudký rozvoj sluneční energetiky ale nakonec způsobil skandál, oprávněně vyděsil vládu Petra Nečase, a tak se v roce 2010 podmínky pro podporu obnovitelných zdrojů měnily dodatečným zdaněním fotovoltaiky. Absence strategických a dlouhodobých manažerských rozhodnutí v oblasti energetiky původně Topolánkovy a nyní Nečasovy vlády vedla k tomu, že dnes, o pouhé dva roky později, je oznámena další obří změna.
Podpora obnovitelných zdrojů vzroste na 43 miliard korun, ale skladba jejích zdrojů se drasticky změní. Tato podpora je totiž složena ze tři částí. Tvoří ji státní příspěvek, součást platby za elektřinu a poplatky velkých firem. Ty jsou přitom značné – například Arcelor Mittal Ostrava zaplatil letos 420 milionů, OKD 285 milionů. Státní příspěvek se sníží o 2 miliardy na 9,7 miliard, cena elektřiny vzroste o 24% a příspěvky firem o 46%! Přeloženo z řeči čísel do mluvy laiků to znamená, že účty za manažerská pochybení vlády zaplatí dílem občané, dílem podniky.
Podnikatelé se – celkem logicky – bouří a už před rozhodnutím vlády zaslali začátkem října premiéru Petru Nečasovi otevřený dopis, podepsaný mj. prezidentem Svazu průmyslu a dopravy Hanákem a šéfem Hospodářské komory ČR Kuželem. Průmyslníci varují, že něco takového by vedlo ke ztrátě desítek tisíc pracovních míst, a upozorňují na dominový efekt, který by ekonomiku mohl vážně ohrozit. Navrhují také, aby se zátěž od občanů a podniků přesunula zpět na státní rozpočet.
Výhrady průmyslníků sdílím – i já se domnívám, že vládní návrhy mohou v současné ekonomické situaci znamenat drtivou ránu podnikům, domácnostem i státnímu rozpočtu.
Problém je ale třeba řešit komplexně. České ekonomické prostředí je v režii posledních pravicových vlád naprosto nepředvídatelné. Začali jsme tím, že nevíme, jaká bude za dva měsíce cena elektřiny. Jenže my nevíme, ani to, jaká bude sazba DPH. Bude nebo nebude důchodová reforma? Kolik budou danit své vlastní příjmy vrcholní manažeři?
Takových zvratů zažila naše ekonomika od roku 2006 příliš mnoho. Ne náhodou okolní země jako Polsko nebo Slovensko ekonomicky rostou, zatímco my – údajní premianti - stagnujeme nebo rovnou padáme.
Zásadním úkolem jakékoli příští vlády je tedy učinit naše ekonomické prostředí stabilní a předvídatelné. Nejen v oblasti daní, ale i v určení priorit. Včetně jasné koncepce podpory obnovitelných zdrojů energie, která zareaguje jak na potřeby českého průmyslu, tak na novou globální ekonomickou situaci spojenou s výsledky klimatického summitu v Kodani.
A proč až příští vláda? Protože od tohoto čerstvě menšinového kabinetu v agónii nemůže jakoukoli smysluplnou akci čekat ani nejzatvrzelejší optimista.
