lehkovážné rozpravy o životě...aneb jak se naučit znovu vnímat svět dětskýma očima
Blížila se půlnoc. Dítě zhluboka oddychovalo a měsíc nádherně osvětloval všechno právě jen natolik, aby se to zdálo tajemně krásné. Přitažlivé. Vzrušující. Naše těla se opatrně propletla, a snaha o zklidnění dechu vyšla naprázdno. Postel zavrzala. Zkameněli jsme v podivném propletenci, ale dítě sladce spalo dál. Oddala jsem se konečně uvolněně společné činnosti a spěla k blaženosti. Výbuch sopky a země se pohnula…Vůbec jsem si neuvědomila zvukový doprovod uniknuvší mi ze rtů, na moment přehlušený šuměním krve v žilách a tlukotem dvou srdcí.
„ Maminko! Co je ti? Tebe něco bolí?“
Srdce jsem najednou neslyšela, protože došlo k dočasné zástavě. Následná reakce zřejmě vyplynula z vyplavených endorfinů a úleku:
„ Ne,ne…bobečku, klidně spinkej…nic se neděje…Sváťa mi jen lochtá…“ a následoval úlevný záchvat smíchu.
„ Aha, tak mi nebuďte, jo?“ Dítě zase uklidněně ulehlo a hned usnulo.
Řehnili jsme se pod dekou jako dva spiklenci.
Uběhl den a já na celou historku zapomněla. Ale synek ne. Zčistajasna se přiblížil, zrovna když jsem v klídku popíjela odpolední kafe, a má ostražitost poklesla na nulu, což se v jeho přítomnosti nestává často. Se soustředěným výrazem mi začal šimrat pod paží. Zkoumal můj výraz, který se příliš nezměnil, protože nejsem lechtivá.
„ Tebe to nelochtá?“ Přešel v experimentu na břicho, chodidla i pod bradu…
„ Nejsem lechtivá. Když jsem byla malá tak jo, ale nějak mi to přešlo…“ odpovídám bohorově netuše zradu.
„ A jak to, že když tě včera v noci Sváťa lochtal, tak ses smála, až mi to vzbudilo…“ nespouští ze mě oči, jakoby mě chtěl přistihnout při lži, nebo co. Aj ta krajta, nadechuju se k odpovědi, protože když neodpovím, vynoří se dalších deset otázek. Říct, že Sváťa ví, kde mě lechtat nepřicházelo v úvahu…kdo ví, co by pak to dítě vymyslelo…
„ No, já jsem totiž lechtivá jen o půlnoci a ještě navíc jen při úplňku…“ a vyčkávám, co on na to.
„ A proč někdo je o půlnoci lechtivej, a z někoho je vlkodlak…“ No, tak to snad dám, čekala jsem horší kalibr.
„ Protože každej člověk je jinej, z někoho se stane na chvíli třeba víla – ale jen z toho, kdo je na úplněk citlivej, a z někoho je vlkodlak, a někdo je lechtivej a ráno už si nic nepamatuje…“ hlavně v tom nehledej logiku, zlato, protože to už budu v úzkých… snažím se ho telepaticky ovlivnit.
„ A proč z tebe není víla?“
„ Protože z maminek víly bejt nemůžou, nemůžou si jen tak někde v lese tancovat až do rána při měsíčku, a nechat děti doma samotný…A tak jsou maminky o půlnoci prostě už jen lechtivý…To pak stačí, když se mi někdo jen dotkne a můžu se zbláznit…“
„ No to sem teda slyšel…“ významně zvedl obočí „ ale lepší, než kdybys někde tančila v lese a ze Sváti byl vlkodlak…“
„ Tak to rozhodně…Doufám, že příště už tě nevzbudím…“ a myslím to upřímně.
„ Mě to nebude vadit, já sem rád, když se směješ…“ pošimrá mi ještě jednou pod bradou.
Jo, kamaráde, já sem taky ráda, když se o půlnoci směju.
