...došlo mi plnou vahou v autobuse cestou do práce. Smutný, ale realita. To, že trpím úchylkou jsem si uvědomila dávno před tím, než se stala součástí - teď už minulého - zaměstnání.
Jela jsem tenkrát letní tramvají. Tělo na tělo, lidské vůně i pachy, nechtěná blízkost. Držela jsem se tyče nad hlavou, a můj pohled bezmyšlenkovitě těkal od scenérií venku k objektům uvnitř. Najednou jsem si uvědomila, že zírám na různá držící se předloktí okolo mne, a co víc – zálibně. Vedle mojí ruky se držela jedna paže, která mne totálně upoutala…Opálená, zlatavě ochlupená, silné provazce žil na krásně tvarovaném svalu. Úplně jsem cítila nutkání dotknout se jí, aniž bych přemýšlela nad tím, komu patří. V jedné zatáčce jsem se svou tváří jeho ruky dotkla ( byla to pánská ruka, zaplaťpánbůh, protože ujíždět na dámském předloktí, to už bych asi nerozdýchala) a setrvala o něco déle, než bylo nenápadné. Zachytila jsem jeho pohled, a cítila jak rudnu. Přistižena. Usmál se. O krůček jsem od něj poodstoupila. Opět se na mě usmál a prsty po horní tyči přeťapkal blíž k mojí ruce, kterou jsem se držela. Překvapeně jsem se na něj podívala a on vyčkával. Pak se přiblížila jeho ruka k té mojí úplně na dotek. Ta hra mne začala bavit, a tak jsme ťapkali a ťapkali, až jsme spolu vystoupili. Byl z toho jeden z mých krátkodobých vztahů. Co je ale důležitější, od té doby datuji mou oblibu v pozorování předloktí.
Pak jsem začala pracovat ve zdravotnictví a má úchylka dostala jiný rozměr. Odhadovala jsem kvalitu. Některé byly silné pevné a tvrdé – ty obvykle nepříjemně překvapily, protože uhýbaly. Některé byly tak tenké, že jsem si nebyla jista, jestli vůbec budou použitelné. Některé byly schované buď hned pod povrchem, takže se daly vypátrat pohmatem, a některé byly přikryté vrstvou tuku, nebo tvrdou tvarohovitou pokožkou, a to byl opravdu oříšek. Žíly.
Dřív, než jsem se dostala k nim, píchala jsem jen tenkou jehlou do prstu. Později do svalu, nebo podkožně. Každý z těch vpichů vyžadoval specifický přístup – grif. Ale odběry krve a zavádění kanyly byla úplně jiná kategorie. Při odběru stačilo napíchnout špičičkou jehly žílu a bylo vyhráno, protože krev se sama nasála vakuovými zkumavkami, takže při troše zručnosti se i výměny a přehazování zkumavek daly zvládnout. Kanyla, ta mi potrápila. Než jsem se naučila jí zavádět beze strachu, že mi mezi vpichem a napojením hadičky na korpus kanyly vyteče spousta krve, jsem se dost zapotila.
Po škole jsem nastoupila k záchrance a přišel první výjezd. To samo o sobě bylo pro mě poměrně nervující, protože jsem si byla vědoma odpovědnosti a toho, že lékařská posádka může dorazit až po nás, a jistotou jsem i přes teoretické znalosti neoplývala. Mé tušení se potvrdilo a navíc byl pán obalen vrstvou tuku tvrdého jak pomerančová kůra. Udělala jsem všechny potřebné kroky a schylovalo se k zavedení kanyly. Pravá ruka se mi rozklepala tak, že i když jsem si jí přidržovala kolenem sedíc u pána na židli, skákala mi potvora jako na seismologickém záznamu. Naštěstí dorazila druhá posádka s lékařem a obstarali, co bylo třeba. Chtěla jsem po tom se záchrankou seknout s tím, že jsem selhala. Naštěstí jsem to neudělala a zkušenosti mne postupně zocelily.
Nakonec jsem po šesti letech odešla a skončila na emergency, kde jsem napíchala nejvíc kanyl v životě během několika měsíců. Ale asi mi nebylo dáno u svého vysněného zaměstnání zůstat, takže jsem po snižování stavů skončila jako úřednice. Když lidé vyplňují formuláře, koukám někdy po očku na jejich ruce a studuji žíly…Občas to nevydržím a mimochodem pronesu: „ Vy máte tak krásný žíly…“ a oslovený šťastlivec na mě zírá jako na úpírku, což je možná lepší, než na úchylku…V MHD studuji držící se ruce a vybavuje se mi spousta historek a lidských osudů . Vím, že jedna má životní a profesní etapa je v nenávratnu a bude mi moc chybět. Už si prostě asi nezapíchám, ale svou úchylku si budu hýčkat – čert ví, co mi osud ve spojení s ní ještě přinese. Je dobrý, mít to v paži…
