Včera jsem se nechala vyprovokovat ke komentování článku na jednom serveru. Přilákal mne prvoplánově provokativní nadpis ( čímž splnil svůj úkol ), mírně mne podráždilo manipulující vyznění příspěvku, ale k reakci mne nakonec donutily až vášnivé komentáře. Dostala jsem se totiž do války pohlaví....
Šlo o to, jestli jsou matky samoživitelky špatné a mohou si za svou vetšinou nezáviděníhodnou situaci samy. Za prvé, mne zarazila většinová účast mužů a za druhé, jejich verbální agresivita a absolutní intolerance k argumentům druhé strany. Takřka všichni muži souhlasili s výše uvedeným tvrzením, a hlavní myšlenkou jejich názorů bylo, že ženy jsou tu od toho, aby se nechaly oplodnit a následně muže obraly o všechno. Tím dostanou muže do patové situace a samy si žijí z jejich krve, potu a odříkání. Ženy se bránily tím, že rozhodně většinou nemají v úmyslu zůstat s dítětem samy, ale do podobného řešení je dostanou okolnosti, vrcholící rozpadem vztahu. Dále poukazovaly na to, že je stále velké množství otců, kteří se mstí neplacením výživného, čímž dostávají dítě do hmotné nouze. Otcové ihned hromadně kontrovali, že jim matky odpírají styk s dítětem, ať už platí alimenty, nebo ne... Některé názory mne vyděsily a opravdu jsem u jistých jedinců měla dojem sociopatie. Ať jsem se snažila sebevíc se nezapojovat, protože se mi tohle téma osobně dotýká a bála jsem se vlastní angažovanosti, nakonec jsem to nevydržela a napsala svůj názor: Myslím, že je nutné zkusit se na popsaný problém podívat objektivně, byť každý z nás má nutkání posuzovat ho dle svých zkušeností....je to velmi citlivé a osobní téma. Nic ale není černobílé a opravdu se na to nedá dívat tak, že za všechno mohou ženy ( od matek přes sociálky po soudkyně) stejně, jako že za všechno mohou nezodpovědní a sobečtí otcové...Opravdový malér je v tom, že po rozchodu ( a teď ponechme stranou míru zavinění), si nese každý z rodičů svůj díl ublíženosti a odmítá uznat svůj díl provinění. Tudíž jsou to zpočátku vesměs nekonstruktivní balíčky nervů a emocí, které se nechají lehce zmítat pocity. Přemýšlet logicky a reálně je nad jejich síly... Jak vidno tady, z některých lidí pocit ublíženosti a určité zaslepenosti nevyprchal dodnes, což chápu ( sama k tomu občas sklouznu), ale je třeba s tím něco dělat a hlavně mít na mysli, že zejména JÁ a nikdo jiný bych měla konat v zájmu svého dítěte. Nemohu chtít zainteresovanost od soudkyně, které mé dítě vůbec nezná, když sám ( nebo sama ) jednám pod vlivem emocí bez ohledu na dítě, byť to zní neuvěřitelně. Že konkrétně můj vztah ztroskotal, otec čtyři roky neplatí ani halíř ( byť má soudem stanovené výživné ), a objeví se se svými otcovskými právy jednou za rok, je TAKÉ o tom, že jsem měla víc přemýšlet, s kým dítě mít... a je to TAKÉ o tom, že jsem nechtěla vidět signály, které mi viditelně brnkaly o nos, a červený světýlko v podvědomí blikalo, jak divý...Ale já byla zamilovaná a vidět jsem to NECHTĚLA. Pořád jsem doufala a čekala, že to začne být najednou jinak. Rozum šel zkrátka tou dobou jinudy. Až teprve když jsem otěhotněla, dalo mi to sílu vztah s alkoholikem, hochštaplerem a s největší pravděpodobností sociopatem ukončit, a přiznat sama sobě, že jsem šlápla vedle. Začala jsem - zahnaná do kouta, situaci řešit tak, abychom s dítětem ( o interrupci jsem ani na chvíli nepřemýšlela) finančně přežily. A tady bohužel je ten problém, kdy se pomalu, ale jistě rodič dostává do role útočného nenávistného zvířátka, protože jinak si nevymůže vůbec nic....a to ani to, na co má právo. Jak z jedné, nebo z druhé strany. A TEĎ - kde je ta hranice pragmatické tvrdosti řešení problému a sžíravou nenávistí ? Myslím, že je nutná sebereflexe. Říct si - no, tak to jsem po....a, a teď jak s tím naložit, aby to dítě cítilo co nejmenší dopady... A dál ať si to dosadí každý sám za sebe. Ať už se cítíme jakkoli zneužiti, ublíženi, zhrzeni, podvedeni a nevím co ještě...Jak moc jsme ochotni sáhnout do svého ega, a co všechno jsme DOOPRAVDY dělali ( my všichni, otcové i matky) , děláme a budeme dělat pro své děti...Protože radikálně škatulkovat na vinné a nevinné je zcela mimo mísu. Jednoduše to - pokud jde o děti - nemá v řešení místo. Tolik můj názor. Myslím si, že celý výše uvedený problém a náhled na něj souvisí s tím, že se opravdu citelně mění tradiční role. Ženy chytily nový vítr pohotověji a aktivně se přizpůsobily stále se zvyšujícím nárokům na jednotlivce. Mnohé zvládají při dětech i studovat a chodit do práce, aniž by dopady na rodinu a chod domácnosti byly nějak dramatické. Děti jsou tak nuceny být více samostatné a snad nám tak nevyroste ze synků nová generace mamánků. S narůstajícím pocitem sebeuvědomění si vlastních schopností roste i sebeúcta ženy sama k sobě, z čehož plynou vyšší nároky na muže. A muži - donedávna poněkud stagnovali, jakoby přešlapovali na místě a snažili se pochopit, odkud vítr vane a co to pro ně znamená. Ale i tady už je vidět posun. Mnoho mužů pochopilo, že zkrátka rozdělení tradičních rolí je v nenávratnu a je třeba změnit přístupy. Je otázkou - a budoucnost to brzy ukáže, nakolik nám tyhle změny budou ku prospěchu.
