nevážná a neintelektuální vzpomínka na to, jak ze slov pěšinky a cestičky vznikly pěstičky, a jak blahodárná mohou být společná pivní partnerská posezení...
Do svých dvaatřiceti jsem pivo nepila vůbec, poněvadž mi smrdělo. Až jednou, se svým tehdejším přítelem, na týden propršené dovolené jsem odevzdaně uchopila pivní flašku a zhluboka si lokla. Zabublala jsem, říhla si a povídám: "Ty jo, to není vůbec tak špatný...a vlastně to ani tak nesmrdí..." a bylo... Od té doby jsme se stali kumpány. Vyráželi jsme jednou za týden až čtrnáct dní do hospůdky, a já postupně zjistila, jak pít tak, aby mi to dělalo dobře, a zpočátku časté, nijak příjemné poopičné stavy řídly. Někdy jsem snědla průběžně i dvě večeře a prokládala večer lahodným mokem tak zkušeně, že jsem časem po pátém pivu vyhrávala šipky...byla jsem totiž jediná schopna zavírat hru. Začali jsme časem chodit i s partnerovými pracovními kolegy, a na společné " pánské " jízdy se ještě dlouho vzpomínalo. Mnohem větší přínos jsem ale odhalila, když se ukázalo, že mezi druhým a čtvrtým pivem není pro partnera nic problém, a velmi dobře se s ním komunikuje o rodinných plánech, například. Takže jsme většinu rodinných záležitostí probírali zejména na našich soukromých pivních seancích, a ty co jsme nevyřešili, tak stoprocentně řešení neměly...Dokonce jsme objevili svá hravá já, takže jsme se ještě dva dny potom bavili tím, čeho jsme schopni. Oblíbili jsme si například jednu pivní zahrádku v lesoparku u našeho okraje sídliště. A aby zpáteční cesta nebyla nudná a rychleji utíkala, vymysleli jsme si bojovou hru na tajný výsadek. Šlo o to, aby nás prostě cestou zpět nikdo neviděl. Pokud se objevil poblíž nějaký pozdní okolojdoucí, padali jsme do trávy, skákali do křoví a " mizeli " za stromem, kde jsme se pak strašně nenápadně hihňali. Doma v tu chvíli spící odrostlé děti pak na sebe významně pokukovaly, když jsme jim s tajemným výrazem druhý den ukazovali akční místa a smáli se jak blázni...Smáli jsme se samozřejmě jen my - nutno podotknout. Takže nuda nebyla, ale domů jsme šli i dvakrát déle. A tak vzniklo slovo pěstičky...můj opivený jazyk nezvládl oznámení:" Podívej, támhle je tajná cestička..." protože v hlavě už jsem měla i slovo pěšinka. To byl základ k další hře. Začali jsme tajné pěstičky pojmenovávat. Přes lesopark se klikatily pěstičky Buvolí, Bizoní, Křivá, Čůrací, Padací, Tmavohnědá, Měsíční a spousta dalších. Ty, které jsme si zapamatovali, jsme pak takhle pojmenovávali napořád a na procházkách hojně využívali. A hlavně: naše pěstičky vždycky nějakým způsobem vedly domů a nějakým způsobem nás spojovaly. Samozřejmě jsme spolu nechodili jen na pivo, ale tohle naše dětinské dovádění byla taková třešínka na dortu, takové tiché spojenectví. Možná to není moc intelektuální zábava a mnozí se nad pivařskou kulturou ošklíbnou, ale na občasný povedený večer u piva s přáteli, kde se probere úplně všechno horem dolem, zahraju si šipky, kulábr, stolní hokej nebo fotbal, nedám dopustit a trvám na tom, že chmel je tmel. Pozor, teď se nebavíme o alkoholismu, to je z úplně jiné kapsy... S přítelem nám to vydrželo osm let, než jsem se dala jinou pěstičkou s někým jiným...Vedla do pekel a dobře mi tak. Ale to už je jiný příběh.
ps. dělám někde chybu a nevím kde...píšu v odstavcích a pak mi vyleze při uveřejnění monoblok...prosím, poradí někdo? Díky
