.......................aneb jak jsem absolvovala autoškolu, a proto raději neřídím
Jsem prostě ten typ člověka, kterému některé technické vymoženosti sice usnadňují život, ale nikterak je nevyhledává. Řidičský průkaz jsem až do svých čtyřiceti let považovala za zbytečný zejména proto, že nevlastním (a zřejmě to tak zůstane i nadále) žádné auto. Ale vzhledem k tomu, že jsem studovala záchranářský obor k jehož absolutoriu byl bohužel nutný i řidičák ( pro pozdější možnou zástupnost při výjezdu záchranky), nedalo se absolvování autoškoly vyhnout. A tak jsem do toho hupsla rovnýma nohama na poslední chvíli s vědomím, že buď to musím zvládnout, nebo byly tři roky studia zbytečnou námahou.
Po absolvování úvodních lekcí na trenažeru mi bylo jasné (a také učitelovi „jako" jízd), že to bude oříšek. Největší problém pro mě bylo zůstat zhruba ve své polovině vozovky, což je zřejmý základ řízení. Neustále jsem sjížděla do pangejtů a než se mi podařilo projet viaduktem, učitel znatelně zešedivěl. Nakonec ale usoudil, že jsem připravena postoupit dál. Já si to sice nemyslela, ale spolehla jsem se na jeho zkušenosti. Na ostré jízdy jsem vyfasovala velkotonážní a velmi bodrou instruktorku. První jízdy na parkovišti probíhaly klasickým brzda plyn a provázely je moje skřeky. Buď radosti, že se mi zadařilo chvílemi auto hlemýždím tempem ovládat, a nebo děsu, že se rozjede rychleji a co já pak... Instruktorka byla dobrosrdečná a trpělivá. Ani nevím, najednou jsem jely po silnici naším sídlištěm stylem:
„ No a jak vy to teda máte s tím vaším chlapem, blinkr doleva, kouknout do zrcátka, blinkr vypnout, říkala jste, že je o dost mladší, pozor, dál od krajnice, jeďte si ve své polovině a koukejte dál před sebe…a zařaďte trojku..."
„ Hajzl je to, ježiš autobus proti nám! Pomoc! Co mám dělat? Panebože kde je trojka? Jak mám řadit, když na to nemůžu koukat?"
„ Držte se dál od krajnice hlavně…A co vám provádí? Zpomalte…Nojo ,no, prostě nezralej chlapík…Blinkr doprava a pozor kruhovej objezd…Neee, prostě už jste tam, tak nikomu přednost nedávejte…!"
„ Panebože, nemůžeme zastavit? Mám tachykardii a potím se…Asi náběh na infarkt."
„ Tak jo, támhle vjeďte k pumpě a dáme nějakej džus a nanuk, abyste vychladla…"
Jednoduše – bylo čím dál jasnější, že řídit prostě asi nebudu. Celá taškařice vyvrcholila na jakési nuselské křižovatce, kde jezdily všichni jak se dalo, projížděla tam tramvaj a nebyly tam semafory. V uších mi duněla kopyta srdečního spřežení tak hlasitě, že přehlušovala okolní ruch. Najednou mi auto chcíplo. Řidič za mnou mi moc nepomohl, když na mě začal troubit a úzkost se překulila do paniky. Spěšně jsem začala rozepínat pás a měla v úmyslu prchnout z vozu. Instruktorka mi na poslední chvíli čapla za cíp šatů, stahovala zpátky do auta a volala:
„ To nemůžete, Johanko, uprostřed křižovatky zdrhnout…To mi nedělejte. To zvládneme…Šup sem a nastartujte…"
Pak vysoukala své mohutné poprsí z okénka a vystřihla na troubícího řidiče výstavní gesto paroháče. Trochu mi to uklidnilo a poodplazily jsme se stranou dění. Hlavně nenápadně.
Na dalším džusu, který mi měl zchladit, padla z její strany nabídka ten pitomej kus papíru si koupit. Samozřejmě to nebylo košer, ale po zvážení okolností a svých „ schopností" jsem kývla. Věděla jsem, že řídit nikdy nemám v úmyslu. Trávily jsme pak spolu ještě několik dlouhých dní za volantem, než přišel den závěrečných zkoušek a jízd. Písemný test jsem zvládla se našprtat (prakticky celkem k ničemu, ale zase aspoň umím značky), a čekaly mne závěrečné jízdy.
Po usednutí s instruktorkou a mladým inspektorem jízd do vozu, se mi opět rozbušilo srdce, chtělo se mi plakat a utéct. Zároveň jsem doufala, že všechno proběhne, jak bylo domluveno. Snažila jsem se odjet od autoškoly, ale nějak ne a ne auto uvést do pohybu:
„ Sakryš, ono je to rozbitý a nechce se to rozjet…" otáčela jsem usilovně klíčkem a šlapala na spojku.
„ Zkuste ten pedál vedle, bržděním se nerozjedete…"špitla instruktorka. Auto zachrochtalo, poskočilo a rozjelo se. Objeli jsme čtvrť bez kolize hlemýždím tempem za mohutného povzbuzování instruktorkou a pak řekl inspektor:
„ Tak to by snad stačilo a teď něco z teorie…" což jsem nečekala.
„ Co byste paní řidičko dělala, kdybyste píchla…" a významně zvedl obočí.
„ No…někoho bych si stopla, aby mi pomohl."
„ Dobrá…na to můžu přistoupit. Tak si mě dejme tomu stopnete a máte mi na hrubou práci. Co bude následovat? Co byste mi poradila ?"
„ No…já bych vám ho podržela…" špitla jsem, a když mi po vteřině došel dvojsmysl, tak jsem dodala: „ To kolo…"
Oba se chechtali a mě bylo horko.
„Ach tak... To by bylo asi nad vaše síly," řehnil se inspektor. „ Abych se k tomu kolu dostal, a mohl ho sundat, tak co…"
„ Já vím! Já vím! Potřebujeme takový to jak se s tím pumpuje nahoru a dolu, a ono se to zvedá…to auto…" pronesla jsem snaživě a chtěla nebýt.
„ No, vidím, že základy zvedání…auta…máte nastudovaný, a tak po vás budu chtít jednu věc. Slibte mi, že za volant nevlezete bez předchozích kondičních jízd."
Což jsem úlevně slíbila a taky dodržela. Naštěstí po celou dobu u záchranky nebylo třeba, abych svého řidiče musela nahradit já. Kluci někdy měli snahu mi posadit za volant, abych si to zkusila, ale vědomí, že v mých rukou se stává auto vražednou zbraní, mi ve zkoušení podobných skopičin zabránilo.
Loni mi sice přítel zaplatil kondiční jízdy a trpělivě mi na opuštěných vesnických silničkách učil řídit, a nakonec měl i celkem úspěch, takže jsem z městečka dovezla jeho, mého syna a psa do několik kilometrů vzdálené vesnice. Nejen že jsem z řízení necítila žádný euforický pocit, ale s konečnou platností jsem se ujistila, že řídit by mi donutila jedině neodkladná potřeba někoho rychlým přesunem dostat k lékaři a na zádech bych ho neunesla, nebo by chtěl pomoct do hrobu. Snad po mě nikdo nebude chtít ani jedno.
