Na stejné úrovni je snad už jen naše politická scéna. Neříkám, že každé pískoviště, ale ta sídlištní vedou. Trávit tam čas se synkem je pro mě za trest, přesto se tomu občas nevyhnu. Ale od určité doby máme dohodu. Nejdeme tam, pokud napočítáme víc, než pět dětí.To pak raději jdeme do lesa nebo hledáme pískoviště jiné. A co tomu předcházelo?
To takhle přijdete na písek do – na malém prostoru – uzavřené společnosti a pozdravíte. Odpoví vám třetina. Dobrá, není to důležité a také vás nemusel někdo slyšet, zvlášť, je-li hřiště plné dětí. Vaše dítě si vyklopí hračky z domova určené na písek, když v tom přiskočí plus mínus stejně staré dítě a sápe se po hasičském autu. Syn ho stihne čapnout dřív.
„ Mami, on se mi nezeptal, jestli mu ho půjčím…“ hlásí naštvaně, což chápu, je to jeho majetek a já ho učím, že pokud není něco jeho, musí se zeptat.
„ To máš, pravdu…Třeba se tě zeptá teď a ty mu ho půjčíš, viď?“ Snažím se zažehnat první konflikt na obzoru. Maminka dítěte sedí metr od pískoviště a nezasahuje. Chlapec tedy zaměří pozornost na jinou Maxovu hračku a sáhne po ní. Honem nahlas říkám:
„ Třeba se ten chlapeček zeptá teď, co ty na to …“ vsázím na osobní přístup a mluvím k chlapci. Vtom matka dítěte zavolá:
„ Lukáši, nech ho bejt! Když ti nechce nic půjčit, tak si ho nevšímej…“
„ Mami, ale já bych mu to půjčil, jen sem chtěl, aby se zeptal, když je to moje…“
„ Já vím…Některý maminky to neuměj svým dětem vysvětlit. Ale ty na to mysli, ano? Vždycky se zeptej, když chceš něco, co není tvoje, i když to některý děti nedělaj…“
Chvíli klid. Sedím na rantlu pískoviště a pomalu se snažím lehce číst a současně jedním okem sledovat dění…Pak Max odběhne k celkem vysoké klouzačce, na kterou mimo jiné vede provazová síť. Nahoře je plocha, která nemá žádnou boční stranu krytou. Se synkem šplhá nahoru asi sotva dvouletý mrňousek a protože je šikovný, za chvíli je také nahoře. Jsem z toho dost nervozní a hledám pohledem matku. Ta zřejmě sedí na lavičce přes celé hřiště, vede nějaký zábavný rozhovor a očima občas zajede k dítěti nahoře. To ve svém věku nemá zdaleka pevný postoj. Vždy, když se přiblíží vratce k dvoumetrové propasti, hupsnu pod něj a jsem připravená ho chytat. Záchranář se nezapře. Takže lítám okolo klouzačky podle pohybu cizího dítěte a snažím se odhadnout, kam směřuje. Maminka nic. Sedí rozkydnutá a absolutně nemá snahu, ale ani šanci zasáhnout. Evidentně si je jistá mou pohotovostí. Dítě zavrávorá a padá. Naštěstí na straně, kde stojím. Pomalu se k nám blíží kolos matky a vezme mi dítě z rukou.
„ Mám ti dát na prdel? Co jsem ti říkala? Že tam nemáš lízt, viď? Tak teď neřvi, nic se ti nestalo…“a odnáší ho aniž bych jí stála za pohled. Ježiš, ty si blbá, chce se mi na ní zařvat. Po chvíli se mi srdeční tep vrátí do normálu.
„ Mamí, ten velkej kluk říká píča! Že se to neříká?“ Volá Max z jiné prolejzačky, kde řádí tři asi dvanáctiletí divoši.
A ze skupinky matek, pokřikujících na své děti z lavičky, se ozve:
„ Mohla byste si to dítě zklidnit? Jsou tu malé děti…Honzo! Sakra co sem ti říkala! Mám se zvednout a ztřískat ti prdel?“
Ano, opravdu ta první věta patřila mě. Mám toho právě akorát tak dost. Jdu pomalu za Maxem a mám sto chutí zařvat několik hodně, ale hodně sprostých slov....
„ Maxi prosím, pojď někam jinam . Když tam bude maximálně pět dětí, tak to přežiju. Jsem tady z toho fakt zoufalá, a s některýma lidma se slušně mluvit nedá. A tak je lepší nemluvit vůbec, protože pak bych byla asi stejně hloupá, jako oni, víš?“ Mluvím k němu otevřeně a tak, jak to cítím.
Podívá se na mě s takovým zájmem, že mám dojem bubliny nad mou hlavou, ve které jsou výrazně napsaný všechny sprosťárny, který právě v duchu říkám…Pak se uklidním – i kdyby tu bublinu viděl, tak neumí číst, přece…Můj výraz je asi tak výmluvný, že si jde fakt uklidit hračky a posouváme se jinam. Za odměnu dostane zmrzku.
Pak jdeme okolo jiného pískoviště, Max se zastaví, spočítá děti a volá:
„ Mami, tady jsou jen čtyři děti! Tady třeba nebudeš zoufalá!“
A má pravdu.
