poetická realita anebo reálná poetika...pocitové pozastavení...možná sen...
Jarní
...a tak se zakoukala do nebe...Víc by se jí líbilo lehce obláčkový, protože si v duchu ráda hrála s tvary, a úplně modrý nebe jí nenabízelo moc možností, ale i tak se usmívala...Plácla sebou do trávy a s chutí žužlala stéblo, který před tím lehounce s její pomocí vyjelo ze stonku...Kdyby tak šlo všechno takhle snadno, jako lov stébel. Napadlo jí, že nejspíš zalehla a zřejmě rozmáčkla nějakýho chudinku broučka, ale netrápila se tím nijak dlouho...Přivřela oči a sledovala divoký letový chaos hmyzu v prostoru nad ní a pak zase zaostřila na luční kvítí, které ji obklopovalo...na noze ji zašimraly nožky čehosi, ale ani se nenamáhala zdvihnout hlavu. Nechala se unášet pocitem volnosti...dýchala pomalu, hluboce a každý vdech jakoby znalecky ochutnávala a užívala si ho. Vánek jí pohladil lehce opálenou kůži se zlatavým chmýřím a uvnitř její bytosti pobublával tichý smích...tichá radost...Představovala si jí jako bystřinu spěchající z hor dolů do údolí...nedočkavou...hrající omamnou melodii přes kameny a kamínky až do tichého ševelení vody. Přehrávala si dnešní setkání s NÍM. Zahlédla ho dřív, než on jí a když se očima vzájemně potkali, v těch jeho hrály klučičí plamínky, zvědavost, radostný poznání a hřály...hřály a smály se. Panebože, zašeptala si v duchu...přesně na tohle čekala...dost dlouho na to, aby věděla během vteřin, že to je ON, aniž by se před tím viděli...Motýlí křídla se jí v podbřišku rozkmitala a ona měla co dělat, aby se nezajíkala, když pak prohodili pár prvních slov...jakoby se znali věky. Zaskočil jí ten pocit samozřejmé důvěry, ale pak se mu odevzdala... Teď, když si vybavovala pocity opojení z toho poznání, musela se pousmát...A očekávání se nad ní vznášelo v lehounkých ochmýřených poduškách a tajemně odplouvalo s vánkem do neznáma...
Letní
...pomalu a líně rozrážela pažemi vodu, která jí v pravidelných sprškách solila obličej. Nakonec se položila bez hnutí na hladinu a čekala, kam až jí mechanický pohyb šumící masy odnese...Nač se marně namáhat, když jí vlny co tempo, hodí o dvě zpět. Odevzdala se plynutí odnikud nikam. Odkud a kam...? Slunce trpělivě osoušelo pěnivé cákance na obličeji, a probleskovalo okolo zdánlivě bezvládné siluety všeobjímající svatozáří...To, a ještě šumivě dunivá píseň, vonící a mámivá, vycházející z vodního nekonečna jí uspávaly svou uklidňující houpavou melodií. Náhle zaslechla několik tónů mimo rytmus...ne přímo falešných, ale jakoby do skladby nepatřily. Přinutilo jí to pootevřít oči a z pěnivého pozadí, zdůrazněného jasnou nebeskou modří, vystupoval obrys muže. Jak pomalu zaostřovala slaně rozmazané vidění, zdálo se, že postava kráčí po vodě a pohybuje se takřka v souladu daného rytmu. Cítila horký dech a přizpůsobila svůj...Zhluboka vzdechla a něčí paže jí ovinuly...pevně a bezpečně. Zároveň jí ale nikde netísnily.Vznášela se nad vodní hladinou tiše, důvěřivě a bez otázek...Její pouť časem a prostorem dostala najednou úplně jiný rozměr. Nebylo to už jen odevzdané plynutí kamsi, ale vyvinulo se z toho splynutí. Cítila najednou pevnou oporu. Ale...dosavadní pocit svobody, volnosti a nezávislosti se nad ní vznášel s otazníkem...třepetal zmateně křídly a hledal směr. Potřeba se už vůbec od těch paží neodtrhávat ji zaskočila. Má se - možná jen zdánlivé jistotě a pocitu bezpečí - odevzdat? A pokud ano, jak moc? Bude schopna vůbec rozpoznat míru? A bude ji chtít vidět? A co když jí tenhle pocit souznění, splynutí a sounáležitosti obluzuje, jen aby mohla být zneužita její důvěra? A co když...Spousta otázek se drala napovrch s železnou pravidelností a uváděla ji v pochybnost...Co když ON se pak najednou rozplyne a zmizí tak, jak se objevil...Co když to bez něj dál nepůjde? Co když ho bude potřebovat, aby mohla dál žít... A bude chtít dál žít? Paže zmizely a ona se propadla do měkké všeobjímající vody. Panicky máchala rukama a cítila na hrudi tíži, zatímco se vzdalovala od světla na vodní hladině...Nechci! Dunělo jí v hlavě...Probudila se slaná, vyděšená a zmatená. Konečně se mohla nadechnout...
