Polovina hledá polovičku!

Žijeme v době, kdy se víc než polovina lidí rozvádí. Hledání příčin této situace je stejně sisyfovské, jako přesýpání zrnek písku v oceánu. Je jich zkrátka tolik, o kolik se změnil svět oproti stavu v pravěku jeho vzniku.

   Ať už se nacházíme v jakékoli momentální konstelaci, je jisté, že z poloviny stojíme potenciálně jednou nohou v kýblu, (nebo spíš v kotli), kde to bublá, vaří, kolotá nepokojem hledačů. Těch, kteří byli odvrženi, odkopnuti, oškubáni, zlomeni, (nebo i potrestáni), a teď tu bezradni, ztraceni stojí, čekají, vyjí a kňučí jako zpráskaní psi. Taky se tak cítí – i když, ruku na srdce, ne každý má odvahu přiznat, jak moc ta najednou připlížící se samota bolí a jak moc ho to zdrtilo. Mnoho chlapáků se holedbá, jak svou samotu nese statečně a jak si docela i libuje, že si žije jen sám pro sebe, volně jako pták. Ale není to spíš samota vlka samotáře vykousaného ze smečky?¨

   Pravda, jsou i tací, kteří si z takového stavu rozvratu mnou ruce radostí, že jim jdou kšefty v přímé úměře s tím, kolik rozvodů obhospodaří. Advokáti a soudci, shrábnuvší provizi za hlavu každého rozvedeného nebožáka, psychiatři, předepisující horem pádem a po tunách antidepresiva, farmaceutické firmy, kterým utěšeně stoupají zisky, radují se i kardiologové, neboť zlomená srdce pro ně znamenají trvalý a jistý přísun práce. A to nemluvím o producentech porno-průmyslu a výrobců erotických pomůcek pro nezadané. (Jedinou trochu sarkastickou útěchou může snad být to, že i právníci, doktoři, farmaceuti a pornografové se rozvádějí).

   Kdo by tedy vlastně měl v době komercionalizace a trhu čehokoliv zájem na stabilní rodině a sdílených statcích, kde je podstatně menší spotřeba, než u lidí žijících singl? Skoro nikdo. Vše je obchodovatelné a se vším se taky obchoduje! Atomizace a opuštěnost lidí je hnacím motorem kapitánů průmyslu a byznysu a těch, kteří svými politickými rozhodnutími sabotují podmínky pro udržení dobrých podmínek v rodinách a klimatu společnosti, a vyvíjejí jen bezbřehý tlak na konzum a permanentní ekonomický růst. A vytvářejí ve jménu svých zisků utopii, že lze koně štvát neustálým tryskem na plné obrátky bez odpočinku, a kdo zaváhá, zpomalí nebo zastaví, musí z kola ven.  A tahle "blbá nálada" se samozřejmě modelově přenáší i do těch nejmenších buněk tkáně společnosti - do rodinného prostředí, mezi manžele, partnery, děti. A všichni trpí. Odcizením, přepracovaností, stresem, důrazem kladeným na sobectví a hamižnost. 

Všichni pak v takové deformované společnosti z rozvodů profitují.                                                           Třeba i takové seznamkové portály a agentury - poslední a první stéblo, kterého se hledající, zoufající, bloudící, odcizené bytosti chytají.  Seznámit se můžete v seznamkové cestovce na drahém zájezdu, na nespočtu srazů naživo i naslepo, které za tučnou vstupenku pořádají různé agentury, na chatech, kde si ovšem připadáte jako v doupatech úchylů, pivrnců s pivní kulturou, maniaků závislých na verbální pornografii, kuchtiček, které se snaží nalákat pupkaté taťky za sexuálním horizontem na svíčkovou a lečo, a to všechno JEN PROTO, ABY NEBYLI SAMI!

Ano, samota tíží.

Někdy sice zaslechneme i optimistické hlášky, že se tu a tam někomu podařilo zachytit se v komunitě bezva opuštěných lidí, které trápí stejný problém, nebo že si v životě tolik neužíval svých koníčků a zájmů, jako teď, když má čas jen sám na sebe.  Hodně lidí také nahradilo to prázdné místo po svých –ex individuálním cestovatelstvím a dobrodružstvím na vlastní pěst, spíš ale podvědomě jako únik z místa nehody a proto, aby si takový tulák posílil sebevědomí pošramocené rozvodem a důkazem, že to zvládne i sám. A místo svého ztraceného miláčka miluje exotické cestovatelské obrazy a zážitky na „cestě“. Jenže i ta cesta do dálav je většinou taky jen Cestou – hledáním a doufáním, že třeba na ní najde podobného zbloudilce a bude moci to vše krásné prožívat společně, v obětí a se sdílenou vášní. Jako dřív…

   Asi je zbytečné meditovat o tom, zda člověk je či není monogamní či bigamní, polygamní nebo polyandrický. Jisté je, že je párový druh. A není zřejmě rozhodující, jak dlouho vydrží v jednom, tom samém, páru, ale spíš to, aby v páru byl průběžně větší část svého životního času. Protože když je příliš dlouho sám, sice si zvykne, jenže často způsobem a kvalitou, asi jako ve známém rčení, že zvyknout se dá i na šibenici.

   Ale co s tím? Co se samotou? Když se polovina z těch vykopnutých nebožáků ocitne naráz bez hnízda, bez střechy nad hlavou, dokonce někdy i bez vlastní postele a osobních věcí a „maličkostí“, na které měl citovou vazbu a vzpomínky,  a bez dětí, které pro něj znamenaly domov a život?!

   Jisté je, že rozvod je obrovská frustrace jako hora, která se člověku zřítí rovnou na hlavu. Někdy dokonce jen z tak banální příčiny, kterou trefně popisuje už zlidovělý táborákový protest-song „…pro jednu pitomou holku, pro pár nocí touhy, podved jsem všechno o čem doma si sníš, teď je mi to líto…“

  A tak snad ještě jednu radu všem potenciálním rozváděčům: bedlivě zvažte, zda je fyzická nevěra tím opravdovým důvodem k rozvodu, a jestli se tím něco vyřeší nebo získá něco lepšího, než je samota. Protože dostat se do bludného kruhu samotářů a hledačů není žádný med. Protože taky je jisté, že nikdy nevstoupíš do stejné řeky. A nikdy nenajdeš tu stejnou náhodu, která tě seznámila s tím tvým prvním vyvoleným, se kterým jste se vzali a založili hnízdo. Nikdy nenajdeš kopii toho, nač jsi byl zvyklý.

Proto rozbít hnízdo není žádná sranda ani svoboda. Rozbít hnízdo vůbec neznamená rozepnout přistřižená křídla, neb to je jen pocit, často jen marnivý pocit na úrovni toho nepokoje, že člověk vždycky nejvíc chce mít to, co zrovna nemá nebo nemůže mít. Jenže, taky je jisté, že NIKDY NEMŮŽEME MÍT VŠECHNO.

A že neustále stojíme na svých jednotlivých dílčích i celých životních cestách před nějakou volbou. A umět dobře zvládnout svou možnost volby – tak to je ta skutečná moudrost, zralost, rozum i cit. Umění si představit, co nám udělá dobře a co ne.  Ovšem polovina všech lidí na téhle planetě vám řekne, že samota – a potažmo riziko, že zůstanete sami – rozhodně není to, co vám udělá dobře.

Tak se prostě zkuste jen trochu víc milovat, anebo aspoň jen prostě mít rád, aspoň trochu. A odpouštět. Ať nezůstanete sami. A své potenciální pokušení, že se rozvedete, zkuste přehodnotit. Třeba aspoň pro tohle začínající léto.   Protože, není nic horšího, než zůstat v krásně načatým létě sám…