Letos v únoru jsem se s kolegama z kanclu ocitla na pár dní na „lyžáku“ v rakouském středisku Bad Kleinkirchheim, které leží v nejjižnější spolkové zemi Korutany. Většinou vynikající lyžařské podmínky nám letošní zima nepřipravila, a tak se muselo uměle zasněžovat. V údolí tím pádem nebylo po sněhu ani památky.
Kostelík St. Kathrein
Jediná já, nelyžařka, jsem to uvítala. V programu byly ještě římské lázně Römerbad, které mají i venkovní bazén, ze kterého je vidět přímo na část sjezdovek, ale ty jsem si nechala v zásobě, až bude horší počasí a dobře jsem udělala.
Hned první den se udělalo krásně, takové správné jarní počasí, až na mírně chladný větřík, a tak jsem neváhala a vydala se na vandr do Národního parku Nockberge, který leží hned u výše zmíněného městečka. A protože letošní sezona sněhu moc nepřála, nebyl problém projít pěší stezky, aniž bych se musela prodírat sněhem, přestože u většiny těchto stezek byly přibity cedule s upozorněním, že je stezka průchodná pouze mimo zimní sezonu :)
Vyrazila jsem kolem 13:40. Zvolila jsem trasu směr St. Oswald, což je městečko nedaleko Bad Kleinkirchheim. Rozhodla jsem se to tam vzít přes hory doly a cestou zpět jsem zvolila rychlejší variantu částečně podél silnice.
Díky mapě z infocentra jsem neměla problém najít z Badu správný směr. Na mapě jsem sledovala červenou značku. V terénu byly každou chvíli rozcestníky, které ukazovaly, kolik času je zapotřebí, aby člověk došel do určitého cíle. Tak jsem alespoň měla představu, v kolik dorazím do St. Oswaldu a v kolik asi tak budu zpět v hotelu.
Nejdříve cesta vedla do velkého kopce, který jsem pak obcházela po vrstevnici. Ten kopec, teda spíš hora, se jmenuje Aigner Berg a měří 1508 metrů. Námaha do kopce se vyplatila, protože jsem byla odměněna krásným výhledem do údolí. U jednoho odpočívadla jsem narazila na trošku netradiční odpočívadlo ve formě lehátka z prkýnek, takový dřevěný hamak, natažený mezi dvěma stromy. Nádhera! Škoda, že mě tlačil čas, jinak bych si tam asi i zdřímla, tak jsem ho alespoň na chvilku vyzkoušela a také ho vyfotila.
Nutno podotknout, že mě při této procházce lesem zavalil pocit štěstí, šla jsem dost nalehko, jen v mikině, sluníčko krásně hřálo, nádherný vzduch, nikde ani živáčka, když nepočítám štěbetající ptactvo, zkrátka idylka jak má být! To se člověku většinou v českých horách nepoštěstí, některé stezky v Krkonoších nebo na Šumavě mi silně připomínají Václavák, ale možná to bylo také tím, že v únoru s letní sezónou nikdo nepočítá!
Až na několik málo míst, kde se na cestě sníh vyskytl, se šlo výborně. Asi v 14:30 jsem se ocitala u rozcestníku, který hlásil 1,5 hodiny do cíle a výšku 1200 m.n.m. V cíli jsem se nakonec ocitla o půl hodinky dříve. Sluníčko už zapadalo a trochu se ochladilo. St. Oswald je malé městečko, které jsem vlastně ani neměla důvod procházet a protože jsem se chtěla dostat do tmy zpět na hotel, raději jsem se moc nezdržovala a po nezbytném osvěžení v podobě müssli tyčinky, banánu a vody, jsem se ubírala po stezce podél potoka St. Oswalder Bach směr Bad Kleinkirchheim.
Od potoka to docela táhlo, tak jsem se oblékla do flaušové bundy a šusťákovky. Stezka vedla mírně z kopce a po rovině. Cestou jsem minula vápencový lom a také pár zajímavých míst, např. kapličku věnovanou Svatému Oswaldovi a také křížek s Ježíšem a nějaké hřiště pro děti.
Také jsem narazila na další odpočívadlo, tentokrát v podobě postele. Už ale bylo opravdu dost chladno, tak jsem raději volila co nejrychlejší cestu zpět na hotel.
