S časovou rezervou asi 30 minut jsem dorazila na Hradčanskou, která je momentálně dost rozkopaná kvůli stavbě tunel Blanka a všechny východy z metra jsou směrem k nádraží uzavřené. Je to pech, ještě nedávno bych pohodlně odjížděla z Masaryčky.
Po objetí rozkopaného úseku jsem se dostala na druhou stranu kolejí a pak kousek zpět k nádražní budově. Zarazilo mě, že jsem tu neviděla žádné lidi, čekala jsem hemžení davu, ale nikde nikdo. Uvnitř budovy běžely časy odjezdu vlaků. Ten můj mezi nimi nebyl, hned mi to bylo divné. Přiběhla jsem i s kolem k okénku. Paní výpravčí mi s politováním sdělila, že na trati je výluka a tudíž vlaky odjíždějí až z nádraží Veleslavín. V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal.
"Cože? A kde to je? "
"No, to musíte přes Vítězné náměstí a pak po Evropské nahoru, ale tramvají jste tam za 10 minut."
"Jenže já jsem tu na kole! No nazdar, to nemůžu stihnout! A jak je možné, že tahle informace nepronikla na internet? Zjišťovala jsem si to den předem."
"Jo, oni to tam asi zapomněli dát.!
"Aha."
Pak jsem si řekla, buď a nebo. Pokusím se to stihnout. V nejhorším případě pojedu následujícím vlakem. Nastartovala jsem motory (ty vnitřní), které ale stejně moc dobře nefungovaly a se slzami v očích jsem šlápla do pedálu směr Vítězné náměstí.
Pak po Evropské mezi auty vzhůru do kopce. Oči přilepené na tachometru, který neúprosně ukazoval ubíhající čas. Soustředila jsem se jen na to dojet na Veleslavín.
Po dosažení vrcholu kopce, teď už po cyklostezce vedoucí po chodníku, jsem zjistila, že jsem na tramvajové zastávce Nádraží Veleslavín. Bylo mi ale divné, že je všechna doprava na křižovatce zastavena a jsou tam policajti.
Aha, právě projíždí kolona motorkářů, prý z nějakého srazu na Džbánu. To mi ještě scházelo. Do odjezdu vlaku zbývá asi 8 minut.
Naštěstí už projíždí poslední motorka. V rychlosti zjišťuju od staršího pána na přechodu, kudy k nádražní budově. Nikdy jsem tam nebyla. Prý je to hned za přejezdem doprava. Mířím tam, ovšem ta první vpravo se mi nějak nezdá, zabočuju tedy kousek dál, ale jsem špatně. Nakonec se vracím zpět ke kolejím. Budova je pěkně schovaná za stromy.
S jazykem na vestě se ocitám u pokladny a kupuju lístek. Výpravčí mě ujišťuje, že mám dost času na naložení kola. Bez něj prý vlak neodjede.
Uff, oddychuju si poprvé od toho sprintu z Dejvic. Jeden ochotný pán mi pomáhá kolo naložit na plošinu vlaku. Úschova během přepravy tady nefunguje, ale je tu vyhrazen speciální prostor pro kola hned za půlkruhovým WC. Ještě mě pán upozorňuje na rozsvícená světla, tak je s díky vypínám.
Hurá! Stihla jsem to!
V prostoru pro kola potkávám sympatického kluka s kolem. Nevypadá na bajkera. Oblečen je spíše do města. Telefonuje. Ptám se ho, kam jede, že bych svůj náklaďák případně zaparkovala za něj. Jede jen na Kladno. Já až na konečnou - do Rakovníka.
Cestou si povídáme. Převáží nové horské kolo za 20 tisíc z půjčovny, aby si ho vyzkoušel a pak si ho prý koupí. Porovnáváme obě kola, ta jeho jsou mnohem mohutnější, jak u malé motorky. Škoda, že tak brzy vystupuje.
