Začátky lidstva: Od primitivního měření času k atomovým hodinám - 1 část

"Od egyptských slunečních hodin k moderním ciferníkům: Cesta historií měření času. Příjemné čtení a zhlédnutí!"

Během dějin všechny civilizace spojovaly své vynálezy k měření času s pravidelnými událostmi v přírodě. Každý aspekt života byl pevně svázán s přírodními cykly, a to zejména v době, kdy se lidé začali věnovat zemědělství. Představte si starověký Egypt, kde znalost cyklů, zejména příchodu Nilských záplav, byla klíčová pro úspěšné zemědělství.

Starověké civilizace byly jako pozorovatelé, sledovali přeměny dně a noci a majestátní pohyb Slunce po obloze. Tato pozorování se stala prvním způsobem měření času, protože tyto pravidelné cykly poskytovaly základ pro organizaci času.

Den

Den, základní časová jednotka, představuje dobu, kdy je dané místo na Zemi osvětleno Sluncem. Délka dne se mění v závislosti na ročním období a geografické poloze. Je známo, že délka dne a noci jsou na geografickém rovníku vždy stejné. Na ostatních částech planety Země nastává tato situace tedy rovnodennost dvakrát za rok. V létě (21.06.) a v zimě (22.12.) kdy jsou délka dne a noci téměř identické. Na rovníku je denní cyklus po celý rok téměř konstantní.

Rozdělení dne a noci vytvořilo dva základní cykly, které nám stále dnes rozdělují den. Jeden cyklus sledujeme pomocí Slunce, zatímco druhý podle Měsíce a hvězd. My lidé jsme vytvořili systém 24hodinového dne, který vychází z pozorování slunce, hvězd a Měsíce. Zajímavým historickým faktem je, že koncept 24hodinového dne pochází od starověkých Egypťanů.

Starověcí Egypťané dělili den (ve smyslu dne kdy je světlo) pomocí stínových hodin na 10 hodin a přidali hodinu na obou koncích, což vytvořilo 12hodinový den. Tento systém se postupně rozšířil a rozvinul v různých kulturách. Zůstává záhadou, kdo tento systém vytvořen, ale někteří vědci jej spojují s počtem kloubů na prstech ruky, kterých je 12.

Rozdělení dne na 24 hodin bylo převzato později i Řeky a Římany. Ti sice měli v počátcích měli Římané složitější systém, kde den dělili na čtyři časové úseky a noc na další čtyři. Co souviselo s militarizací římské společnosti a potřebou organizovat noční hlídky.

Tento systém vypadal takto:

Pro den:

1. mane – od východu slunce po třetí hodinu,

2. ad meridiem – dopoledne až po konci 6. hodiny,

3. de meridie – odpoledne až po konci deváté hodiny,

4. suprema – (pod-)večer až do západu slunce.

Pro noc:

1. prima vigilia,

2. secunda vigilia (kolem třetí hodiny, tedy naší 21:00 hodiny),

3. tertia vigilie,

4. quarta vigilia.

Později však převzali rozdělení dne na 12+12 resp. 24 hodin.

Měření času:

S rozdělením dne na hodiny úzce souvisí takové měření času. V hrobce faraona Amenhotepa I. byly objeveny egyptské sluneční hodiny datované do roku 1500 před naším letopočtem. Tyto hodiny, určené pro denní použití, dělily den na 12 hodin.

Římští obyvatelé si také oblíbili systém 12hodinových hodin, přičemž denní světlo bylo rozděleno na 12 stejných hodin. Avšak zajímavým faktem je, že délka těchto hodin měnila během roku, což způsobovalo proměnlivost jejich délky.

První sluneční hodiny se objevily v Římě ve 4. až 3. století před naším letopočtem, byly instalovány v Kvirínově chrámu. Dříve byly pravděpodobně zavedeny iv Dianině chrámu a na Aventině. Vzhledem k období bez slunečního svitu se v roce 159 před naším letopočtem objevily i vodní hodiny, které zavedl Scipio Nasica.

Přechod k mechanickým hodinám přišel ve 14. století, kdy se objevily první hodiny s ciferníky, které zobrazovaly všech 24 hodin. Tyto hodiny byly ovlivněny znalostmi astrolábu a slunečních hodin astronomů, kteří se snažili modelovat pohyb Země kolem Slunce.

V severní Evropě byly často preferovány hodiny s 12hodinovým schématem číslování římskými číslicemi. V 15. a 16. století se v celé severní Evropě 12hodinový číselník a časový systém staly standardem pro veřejnost, zatímco 24hodinový číselník zůstával vyhrazen pro specializované použití jako astrolab. Moderní hodiny většinou využívají 12hodinový ciferník, kde hodinová ručička udělá plný obrat za 12 hodin.

Co se týče začátku dne, v současnosti den astronomicky začíná půlnocí, kdy Slunce prochází místním poledníkem. Avšak antičtí římští spisovatelé jako Plinius zmiňují různá vnímání začátku dne. Pro Římany to byla půlnoc, pro Babyloňany východ slunce, pro obyvatele starověké Umbrie oběd a pro Athéňany západ slunce.

  Přestože jsme se zabývali částí vývoje a historií měření času, existuje mnoho dalších fascinujících aspektů, které nemohly být zahrnuty v tomto blogu. Jak přesné se objevily minuty a vteřiny, nebo jakým způsobem chápeme samotnou podstatu času.

Pokud vás toto téma zaujalo, doporučuji se podívat na video, které rozšiřují tuto fascinující oblast o tyto části. Přeji příjemné koukání a příjemné využití času.