Stát si vlastní gól nikdy nepřizná …

a to i za situace, kdy je zjevné, že je míč v bráně! Narážím tím na jedno rozhodnutí Městského soudu v Praze, který z Listiny základních práv a svobod dělá tak trochu trhací kalendář. Když jde totiž o základní práva, je to stát a jeho složka moci – justice, která rozhoduje o tom, do jaké míry bude stát plnit své závazky a to bez ohledu na to jak je Listina definuje.

Osobně považuji rozsudek městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2013 pod sp.zn.58Co94/2013-90 za velmi nebezpečný a naprosto skandální! Obvykle se vyhýbám jménům, ale za této situace si nemůžu pomoci a musím jmenovat i členy senátu, kteří v této věci rozhodovali. Byla to předsedkyně senátu JUDr. Vladimíra Kosovcová a členové senátu JUDr. Blanka Bendová a JUDr. Naděžda Zachystalová. Nejen že se vydali tito soudci a znalci práva na tenký led, ale dle mého názoru se dokonce pasovali do role těch co mohou upravovat ústavu. Samozřejmě, že dle potřeb svého pána – státu. Peklo!

Vyhnu se z mého pohledu nedůležitým věcem a popíšu to, co považuji za naprosto zásadní, nebezpečné a skandální. Nosný prvek sporu bylo ustanovení článku 4, odstavec jedna Listiny základních práv a svobod, který říká: „Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.“. Tedy jinak řečeno, stát vám může uložit povinnost zaplatit daň, odvod či pojištění a to formou zákona a pouze v jeho mezích. Třetí podmínkou pak je splnění povinnosti zachovat vaše svobody a práva dle Listiny. Pokud tedy máte mít platnou povinnost, musí být splněny všechny tři podmínky najednou.

Asi bude nejlepší uvést odstavec odůvodnění rozhodnutí, který se tohoto týká a je uveden na straně 3, v osmém odstavci: „Pokud žalobce poukazoval na článek 4 odst.1 Listiny základních práv a svobod, ani toto ustanovení na daný případ nedopadá, žalobce jeho význam nesprávně vyložil. Smyslem tohoto ustanovení je zakotvení zásady, že povinnosti mohou být ukládány pouze na základě zákona, případně zákonného zmocnění, přičemž při ukládání těchto povinností musí být v maximální míře chráněna základní práva a svobody občanů. Nelze z něj dovodit názor prezentovaný žalobcem, že vyžadovat plnění povinnosti ze strany povinné osoby lze pouze v případě řádného splnění všech povinností státu vůči této povinné osobě. Pokud tedy žalobce dovozoval, že nedostatečnou ochranou vlastnického práva žalobce pozbyl stát oprávnění vyžadovat po žalobci plnění jakékoliv povinnosti, je tento jeho názor nesprávný.“.

A co z toho vyplývá? Na to, aby vám mohl stát uložit jakoukoliv povinnost, tedy i placení daní či odvodů, nemusí splnit třetí podmínku danou článkem 4 odstavec 1 Listiny. Dle vyjádření soud postačí, když bude chránit vaše svobody a práva v maximální míře a to rozhodně neznamená, že je zachová! Tedy každý z nás musí platit daně a další povinnosti a to za situace, kdy stát nemusí prakticky nic. Rovné postavení státu a občana je tímto prakticky rozbito na kusy, protože stát může vše a občan to musí strpět i za situace, kdy stát neplní své základní závazky dané Listinou.

Nejhorší je, že se senát ani neobtěžoval cokoliv vysvětlovat a omezil se pouze toliko na konstatování, které je dle mého názoru naprosto mimo, protože zaměnit zachování základních práv a svobod s maximální mírou ochrany těchto práv a svobod je popřením základních principů ústavního státu, protože tyto dvě věci nejsou zdaleka totéž!

Tímto bych chtěl výše uvedeným soudcům pogratulovat k degradaci postavení občana a jeho práv a svobod! Opravdu dle mého názoru odvedli dobrou práci, protože ochránili stát před nebezpečným precedentem a to jak se vypořádali s Listinou v případě jednotlivce je sice nebezpečný a skandální precedent, ale co už, jednotlivec a jeho práva z pohledu státu jsou prakticky bez významu, hlavně že platí … a když odmítne, zavřeme jej. No, nezbývá než konstatovat, že tohle asi půjde k Ústavnímu soudu, aby se tedy našla míra onoho ustanovení o zachování.