Strategie trpělivého chlapce

Ráda bych vám na úvod řekla, jak dopadne příběh, jež si za chvíli přečtete. Na samém závěru se kromě toho, co zde popisuji, nestalo zhola nic dalšího. Život jde dál ve svých kolejích, jen občas vzpomínky přimějí k úvaze.

Funkce ředitele závodu řadila Františka mezi ty, kteří rozhodují o velkých investicích a kteří uzavírají velké zakázky. Byl však stará škola. Nikdy nebyl arogantní, nedával na odiv svoje postavení a zřídka zvyšoval hlas. Všechno, co se ve fabrice dělo, bylo pro něj samozřejmé. Nastoupil do ní před 40 lety jako učedník, dodělal si maturu, dálkově vysokou. Vystřídal řadu pozic od dělníka u linky přes konstruktéra, vedoucího výroby, ředitele závodu. Jako ředitel byl často pryč, ale ne vždy opouštěl brány závodu. Když jsme ho potřebovali najít, prvně jsme prošli dílny, anebo jsme zašli do konstrukce. Obvykle stával s konstruktéry nad plány, anebo s mistrem v hale. Jeho náhlá smrt byla ránou pěstí, která silně otřásla fabrikou v základech. Bylo potřeba najít náhradu a nebylo zrovna dvakrát kde brát.

Z vůle politické, anebo jiných zájmů, čert ví, nastoupil na toto lukrativní místo pan Luboš. Nebyl to žádný nováček. Pracoval ve fabrice už dlouho.  V minulosti býval  nevýrazný, leč loajální. Zpočátku měl mezi svými kolegy nálepku člověka, na kterého se ve frontě na rozum už nedostalo.  Na soukromé střední škole sotva dodělal maturitu. Pak ale přestal plýtvat silami tam, kde cítil svoje slabiny a soustředil se na svoje silné stránky. Těmi byla hlavně znalost veškeré legislativy, včetně zákoníku práce. Vynikal v navazování a udržování kontaktů. Byl to výřečný člověk, s dobrou mechanickou pamětí, rozený teoretik. Estetická a morální stránka života pro něj neměla valný význam. Prvořadé bylo hledisko užitečnosti. City byly pro děvčata a tyhle záležitosti ho nezajímaly. Konec konců byl svědomitý zaměstnanec, který si důsledně plnil svoje úkoly. To ho vyneslo do funkce vedoucího oddělení zásobování. Na místo ředitele závodu si brousil zuby několik posledních let. Nejméně od chvíle, kdy Františka srazil k zemi jeho první infarkt, který předcházel tomu fatálnímu. Držel se ale stále ve stínu a slunci nastavil tvář až v ten pravý čas.

Nástupem do funkce se v lecčem změnil. Plně rozvinul svůj dosud potlačovaný temperament. Z nevýrazného člověka se rázem stal výbušný funkcionář. Jeho projev byl plamenný a výrazně sebevědomý. Jedno mu zůstalo. Ve vztazích nadále preferoval absolutní loajalitu. V minulosti se tato vlastnost osvědčila, jelikož mu pomohla v postupu. Proto jí zůstal věrný. Nyní ji vyžadoval od kolegů, kteří si přáli s ním zůstat zadobře. Ti nejloajálnější se stali jeho informátory. Dobře věděl, jakou váhu mají některé informace takových lidí. Nezahálel celá ta léta čekání na příležitost a sbíral moudra. Jelikož byl stratég, zajímal se rovněž o metody vedení kolektivu. Byl si vědom toho, že nemůže stavět na přirozené autoritě. Osobnost jeho předchůdce byla natolik výrazná, že by se mu nevyrovnal. Zvolil tedy taktiku využití informací. Tam, kde nebyla informace cenná svým obsahem, posloužila strategicky. Jeho inaugurační řeč o vytvoření kvalitního kolektivu byla myšlená svým způsobem. Každý jedinec kvalitního kolektivu ze sebe musí vydat maximum. Přitom lidé na pracovištích nemají mít mezi sebou dobré mezilidské vztahy a důvěřovat si. Jen tehdy, když jsou lidé znesváření a nikdo neví, na koho se může spolehnout, je kolektiv nejsnáze ovladatelný.

Po určitém čase nabyl pan Luboš dostatečné sebejistoty. Svojí pádnost přenesl do vyšších sfér. Věděl, že za ním stojí ti, kteří se za něj postavili již při jeho zvolení. S takovým vědomím lze budovat kariéru jedině dravostí poplatné dnešní době. Svojí razancí začal zastiňovat ředitele ostatních závodů koncernu.  Hra o nejvyšší trůn už není tichým ořezáváním tužek. Nic a nikdo přitom nesmí stát v cestě.

Pan Bohuslav strávil mnoho let ve funkci vedoucího propagace. Do důchodu mu zbýval rok a půl. Snažil se dělat si svojí práci, ve které měl po létech systém.  Změnu ředitele sledoval s obavami.  Raději na sebe příliš neupozorňoval. Vidina důchodu nebyla zrovna příjemná, jelikož stále ještě splácel úvěr. Byl však rozhodnutý nepřesluhovat. Nejspíš by všechno dopadlo k jeho spokojenosti, nebýt nepříznivých okolnosti. Vyšší moc začala mít zájem o jeho místo, jelikož se našel někdo, kdo za to bude patřičně vděčný. Ředitel začal na pana Bohuslava vyvíjet nátlak. Dával mu najevo, že jeho přítomnost ve firmě už není přípustná a že by bylo ze všeho nejlepší požádat o předčasný důchod. To se panu Bohuslavovi zdálo naprosto zbytečné. Zrychlil svoje pracovní tempo, aby nezadal důvod k propuštění. Jelikož už nebyl tak obratný a rychlý, jako dříve, zůstával v práci přes čas. Někdy zářilo okno jeho kanceláře hluboko do noci. Za svojí snahu ale nebyl patřičně oceněn. Naopak, tlak se zvýšil. Přes dveře ředitelny jsme slyšeli ředitelův podrážděný křik. Bohuslav vyšel ven bledý jak stěna, ztuhlé rysy. Hlavu skloněnou k zemi, očima hypnotizoval špičky svých bot. Následujícího rána, namísto do kanceláře, putoval záchrankou přímo na JIP, odkud se už ale zpátky nevrátil. Několik dní jsme chodili jako opaření, jelikož jsme si uvědomovali, jak tenká je nit, která pojí život se smrtí. Cítili jsme, jak nám zklamaně kyne z nebe a tiše říká „držte se“.