Neobyčejná setkání lidského druhu - „Knihovnice“

Chtěla bych chodit světem s otevřenýma očima, abych nepřehlédla zajímavé lidi, kteří z nějakého důvodu vstupují do mého života. Jejich návštěva trvá někdy roky, někdy je to okamžik, ale žádný z nich nepřichází s prázdnýma rukama.

     Vstoupila jsem do dveří a moje tvář se rozzářila. Čekala jsem historickou budovu, studenou kapli s pronikavě rozléhající se akustikou. Budova historická rozhodně byla, ale nebyla to kaple. Obřadní místnost byla nově zrekonstruovanou starou radnicí v Janovicích nad Úhlavou na Klatovsku. Byla to rozkošná místnůstka, zářící novotou a útulností. V předsálí stál stolek s bílým ubrusem, konvice s vonící kávou a minerálky. 

     Na sklonku podzimu mi můj drahý přinesl kontakt na knihovnici z Janovic. Jak už to tak u knihovnic bývá, paní Eva Semelová pečovala o kulturní blaho janovických spoluobčanů. Byla to nesmírně činorodá bytost se širokým záběrem. Spolupracovala se školami, organizovala pod hlavičkou města akce, koncerty, přednášky, kurzy... 

     Můj milý se s ní zapovídal, když byl v Janovicích pracovně. Nelenil a pustí jí pár našich písniček. Hrajeme s „Pastí“ autorské písničky blízké trempské muzice a folku. Paní Semelová si je se zájmem poslechla a nabídla nám prostor pro recitál. Těch několik málo rozhovorů, kdy jsme pak spolu sjednávaly koncert, ve mně zanechalo nepopsatelný dojem. Byl to dojem, který z vás nikdy nevyvane a vy si jej v sobě uložíte navždycky.

       Uměla po telefonu otevřít svojí náruč, jako kdyby byla strážným andělem, který se na vás usměje a pak vám ukáže kudy dál. Byla neobyčejně vstřícná, chápající. Dokázala povzbudit, když jsem vysvětlovala, že jsme neznámá amatérská kapela, která hraje nekomerční hudbu. Dala najevo, že je pro ni směrodatné to, co slyší a co se jí líbí. Je zvláštní, jak důležité je v ten moment pro vás to, co se ostatním může zdát nezajímavé.

     Díky tomu jsem se s vervou pustila do cvičení. Víc jak čtvrt roku jsem dvě až tři hodiny denně seděla s kytarou v klíně a pilovala hru i zpěv. Potřebovala jsem dokázat člověku, který nám dal důvěru, že nevsadil na špatného koně. Uvědomovala jsem si, že slyšela jen naše nahrávky.

     Nechala jsem si rozmluvit aparaturu. Nejdřív jsem se ošívala a uklidňovala paní Semelovou, že jsme jen tři muzikanti s akustickými nástroji a že to bude piánko. Ona si ale vedla svou. Ujišťovala, že to není velká místnost a že to určitě uhrajeme a uzpíváme. Uvnitř Staré radnice v Janovicích jsem ale předtím nikdy nebyla. Na internetu jsem si musela najít, kde přesně to vůbec je.

     Koncert Pasti se konal 7. dubna. Zaparkovali jsme nedaleko budovy. Do vystoupení zbývala pomalu hodina. Od auta jsem zahlédla ženu, která vběhla do dveří radnice. Zaradovala jsem se, že nebudu muset shánět nikoho, kdo by nám otevřel. Mohla to být zrovna paní Semelová. Ale těžko říct. Nikdy jsem jí neviděla. Spojení mezi ní a mnou se těsně před koncertem nějak přerušilo. Týden před  jsem se chtěla pro kontrolu připomenout, takže jsem jí poslala mail. Ale nepřišla mi na něj žádná odpověď.

     Vešli jsme dovnitř. V předsálí nás mile uvítal pan starosta s manželkou, na kterého jsem se nakonec telefonicky obrátila, abych se ujistila, že se s námi počítá a potvrdila, že zas janovičtí mohou na oplátku počítat s námi. Paní starostová vypadala vstřícně. Osmělila jsem se zeptat se na paní Semelovou, jelikož jsem přes všechno stále doufala, že se s ní budu moci setkat. Její obličej se zakabonil: „Ona přijít nemůže, protože je teď dlouhodobě nemocná.“ „To je škoda. Těšila jsem se, že jí poznám osobně. Ona je nějak vážně nemocná?“, zkusila jsem se ptát dál. „Hm, dost vážně nemocná“, povzdychla si paní starostová. Stručná odpověď a výraz v její tváři pro mě byly znamením, že by nebylo dobré ptát se na další detaily.

     Měla jsem radost z každého příchozího, jelikož pan starosta před koncertem omluvně poznamenal: „No, my to tady ty lidi teprve učíme.“ „Až je to naučí, budou muset postavit kulturák“, pomyslela jsem si, když jsem si všimla, jak se místnost plní. Ve výsledku nezůstala jediná židle volná. Opozdilé příchozí pohotově uvolnil židli kameraman Klatovského vysílání, který na popud pana starosty přišel natočit reportáž.

     Koncert nemohl dopadnout špatně. Srdečnost, která v Janovicích naplnila prostory radnice, by musela rozehřát i toho nejzarputilejšího trémistu. Užívala jsem si kontakt s publikem, který byl skutečně těsný. Od nás ke kolenům diváků v první řadě to byly sotva tři metry.

     Děti, které přišly s rodiči, ani nehlesly a pozorně poslouchaly, jak muziku, tak naše povídání o cestách do lesů a hor, příběhy pohádkových i skutečných postav, vyznání životu i lidem, kteří nás v něm poctili svojí přítomností. Jsou ale lidé, o kterých písničku napsat nedokážu, ačkoliv by si ji zasloužili. O nich bych vždycky ráda napsala alespoň příběh. Tento je prvý.

     Hodina a půl bez přestávky nebyla žádná dovolená v Karibiku. Na stropě dřevo, na zemi huňatý koberec, věci, které pohlcují zvuk, jako chutné sousto a daň kumštu. Potlesk byl velký, i ze zadních řad, takže jsme ten akustický zádrhel určitě zvládli. Hodiny cviku se zúročily a hodně pomohly, především hlasivkám. Škoda jen, že neslyšela ta, díky níž se vše uskutečnilo.  

     Uběhl další čtvrtrok. Uprostřed horkého léta mi poslal přítel z práce esemesku: „Tak si představ, že ta paní z knihovny v Janovicích zemřela.“

 P.S.: Aniž by si dotyčná zřejmě byla pomyslela, chtěla bych jí věnovat tenhle příběh, jako malé             lidské vyznání in memoriam.