Horofolklór - pojem vybraný ze slovníku naší horofolkové kapely Past je nesportovní putování po horách s prvky romantiky a bláznovství. Tento rok padl los na Rumunské pohoří Lotru.
Díky počátečnímu zdržení, které nám připravilo počasí, jsme uspořádali válečnou poradu, abychom se domluvili, jestli putovat dál po vyšším hřebeni přes Varful Sterpului k městečku Cainenii, anebo se vydat jistější cestou po nižším hřebeni k obci Talmacel. Nakonec padla volba na Talmacel. Délky tras byly zhruba shodné, ale cesta do Cainenii vedla od půlky nadivoko lesy. Nebylo úplně jisté, jak velká divočina to bude a jak velká je tudíž pravděpodobnost, že budeme bloudit. Já osobně neměla dobrý pocit při představě, že potkáme v hlubokých lesích medvěda, což se nakonec ukázalo reálnější, než bychom předpokládali.
Psí teátr jsme krátce po setkání v kosodřevině zažili ještě jednou. Při přechodu nižších partií, které Lotru půlí, jsme hledali přístupovou cestu k vrcholu Prejba (1744 m n.m.). Mezi nevysokými kopečky jsme se zamotali tak nešikovně, že se nám podařilo dostat se mimo značenou cestu, hodně blízko salaše. Bylo štěstí, že byl salašník doma. Jeho psi se netvářili zdaleka tak flegmaticky, jako ti předešlí. I v bačově obličeji byly znát obavy o to, jestli to ustojíme bez ztráty končetiny, ale moje modlitby byly vyslyšeny a psi nás nechali milosrdně projít bez záhryzu. Divočina ale ještě nevyřkla svoje poslední slovo.
V obavě před útoky psů jsme chodili tiše jak pěny. Mnohdy se nám podařilo stádo šikovně obejít, aniž by nás smečka zbystřila. Co ovšem platí na psy, není radno zkoušet na medvědy. A tak jsme si to tichounce vykračovali nízkým pasekovitým podrostem, když tu první zahlásil kus před námi ovce. Jakmile ale naše necvičené oko pořádně zaostřilo, z ovcí se vyklubala dvě huňatá medvíďata. Chlupatá máti na sebe nedala čekat. Sedla na cestu si mezi ně a nás a začala větřit. V ten moment jsme zapomněli všechny poučky o tom, že se nemáme k medvědu nikdy obracet zády a prchat. Těžko bych v ten moment raději padla obličejem k zemi a dělala mrtvou. Paní Medvědová nás však nepronásledovala a místo útoku raději odvedla medvídky pryč. Po čtvrthodině usilovného randálu, zpívání Jožinů z bažin a "Medvědů nevědů" nebylo vůbec snadné donutit se projít tím samým místem, kde jsme na ně předtím narazili. Moje reportáž je ovšem jasným důkazem toho, že medvědi z místa skutečně odešli.
Nedaleko vrcholu Prejba stojí Cabana Prejba. Je to turistická chata, kde se dá patrně sehnat něco na zub a snad i nocleh, ale my jsme se v ní z obavy před ztrátou morálu nezastavili. Vcelku svižně jsme sestupovali a bylo nám jasné, že jsme téměř u cíle. Jakmile jsme se dostali do zhruba 1300 m n.m., cesta šla prudce dolů, byla kamenohlinitá, s hluboko vyjetými kolejemi a podobala se tankodromu. Po ní jsme poměrně radikálně spadli do údolí, něco kolem 500 m n.m.
Bývali bychom ještě jednu noc strávili v lese, ale všude kolem nás byly buď příkré svahy, nebo oplocené louky. Proto jsme nakonec neodolali a našli si v Talmacelu ubytování. Spíš jsme byli nadehnáni dědečkem ubytovatelů, ale nelitovali jsme. Penzion byl pěkný, jídlo výborné, dalo se v něm domluvit anglicky a navíc, v noci přišla pěkná bouřka.
Na druhý den nás ze sousedního Talmaciu odvezl vlak do Sibiu. Každému, kdo jako my musí čekat v Sibiu delší dobu na přípoj, doporučuji prohlídku starobylého města. V nádražní restauraci jsme ještě povečeřeli, rozloučili se se zemí hrdých horalů a stejnou tratí, jakou jsme sem přicestovali, odjeli domů.
Jako malý horofolkový bonus připojuji písničku naší Pasti, která zahraje na živo 9. 11. 2017 v 19.30 hodin v divadle ve Slaném.
Kompletní fotodokumentaci najdete, stejně jako v I. díle na: http://arwenp.rajce.idnes.cz/Rumunsko%2C_Lotru_2017/
