Chytré telefony kazí zábavu v hospodě!

Klasická situace. Kolem půlnoci začnete s kamarády v hospodě řešit důležitá filosofická témata jako třeba: Kolik nohou má kudlanka nábožná, kam dosáhne medvěd kodiak nebo kdo koho sežere když se páří pavouci. A když jste v nejlepším, vyndá někdo telefon a zjistí to. A je po zábavě.

V této fontáně rybičky nejsou. Vsaďte se!

V tu chvíli je část skupiny za blbce a není o čem povídat. Už nikdo nejde za servírkou, aby záhadu rozlouskla anebo se alespoň k jedné ze stran připojila (krásná záminka k seznámení). Nikdo nezatáhne do debaty další stoly, aby se pěkně mohla pohádat celá hospoda. 

Nikdo také nenahazuje další otázku,protože to, že nebyl za blbce jednou, neznamená, že se mu to vyhne i podruhé. Tím pádem nastává u stolu ticho, každý si hlídá, aby neřekl něco, co by mohlo hned být zkontrolováno a společnost jde domů dřív a bez radosti. Vždyť právě ty hádky, kdy by každý za svou pravdu položil okamžitě život, učí člověka komunikovat a argumentovat. Vždyť právě ten, který použije jakýkoliv silný až vražedný argument, se stává vítězem daného večera. Stejně si druhý den nikdo nepamatuje, kdo se s kým dohadoval, o čem to bylo a jak to vlastně vzniklo. A Pravda? Ta plakala celý večer beztak někde pod stolem... .

Končí tak éra lidí, kteří jezdili na pohotovost se žárovkou v puse, lovili rybičky ve fontáně, jezdili v tramvaji hlavou dolů zavěšeni za tyč, zjišťovali na náměstí kdo nosí jaký druh prádla... . Nejenže se všechno dá zjistit, ale pokud se to rozhodnete zjistit sami naživo, budou vás další dva dobráci fotit a točit.

A uznejte sami, že je dobré dokázat, že v městské fontáně rybičky opravdu jsou. Ale rozhodně není dobré, když jako důkaz budou použity fotky, kde se kolem půlnoci vynořujete z vody v rouše Adamově, v puse máte jednu akvarijní rybičku a druhou roztomile plesklou za uchem... .